• Povídky 20.10.2010 26 Comments

    http://alfa-centauri.blog.cz/1010/chlupatomale-devetideni-cili-nebojite-se

    http://alfa-centauri.blog.cz/1010/chlupatomale-devetideni-cili-nebojite-se

    http://www.ao.cz/clanek-baraka/salvador-dali.html

    http://www.ao.cz/clanek-baraka/salvador-dali.html

    Mistr jel modré období. Omylem koupil tubu s modrou vícekrát, tak proto. Měl s tím dost patálií, protože měl už nějaké zakázky objednané a jako na potvoru převážně přírodní, tedy zelené. Na oblohu by moc modré nevyplácal, chtělo to i bělobu, aby nebe nevypadalo jako modrá utěrka.

    Přemýšlel, jak by obešel zelenou, ale vždycky to nešlo. Zelená tráva nejde modrou nahradit, to je bez debaty a ani les by v modrém hávu asi nepřesvědčil. Objednané zakázky odsunul stranou a zašel do galerie kamaráda Tomáše. Tomáš zamkl galerii, vystrčil lísteček na dveře, že přijde za chvíli a společně s Mistrem šli za roh K Šílenému půllitru na jedno. Probrali počasí i své drahé polovice a Mistr nenápadně přešel k tomu, kolik obrazů by Tomáš ve své galerii mohl uživit v akci – modrá vítězí, modré období je in.

    Mno, podrbal se Tomáš za uchem, nějak se mi v poslední době nedaří, lidi se po galerii jen projdou, pár umytých bezdomovců se přijde ohřát a tváří se při tom, že nevědí, který obraz by koupili dřív, prostě kšefty v poslední době nejdou. Ale že jsi to Ty, Mistránku, něco domluvíme. Kolik bys modrých plátýnek vymaloval? Mistrovi se prozářila zachmuřelá tvář a navrhl šest, protože věděl, že půjde s nabídkou dolů. Také ano, nakonec se dohodli na čtyřech kouscích. Tomáš měl jednu podmínku. Ta plátna musí být prodejná, tedy žádné umění. Do zítra mi dáš názvy děl a uvidíme. Zapili dohodu a šli si po svých.

    Mistr měl v některých názvech jasno. Přeci nebude vymýšlet vymyšlené. Dívka v modrém určitě, je to sice starý, ale osvědčený film a navíc jde o ženskou a ty táhnou v jakémkoliv zbarvení. Modrá planeta, to je úplně nejlepší, protože i pan prezident napsal knihu - Modrá, nikoli zelená planeta. Vyloučil Modrý (Blue) efekt, modré pondělí i zprofanované - modrá je dobrá, modrou oblohou houhou divoké husy táhnou houhou i Modrý Mauritius a popřemýšlel o Modré záři nad Prahou. I když, do politiky se mu moc nechtělo, to už měl našlápnuto u Modré planety, chvíli se touto představou opájel. Zauvažoval u Modré pyramidy a tak se mu to zalíbilo, že měl v tu ránu třetí název. Ten čtvrtý ne a ne s ním hnout. Chtělo se mu už spát, tak si řekl, že by také mohl vymalovat přeci jen něco poetického a když může existovat Modrý slon a kocour Modroočko, že by mohl zkusit Modrou pavučinu. Viděl jich na fotografiích v poslední době na internetu dost, byl podzim a pavučiny byly momentálně v kurzu. Tedy těch v normálních barvách, ale sem tam, i v těch nenormálních.

    cobweb_21048_lg1

    Druhý den předložil Tomášovi všechny názvy budoucích pláten. Ten pokýval hlavou, ale váhal nad Modrou pavučinou, moc se mu do ní nechtělo. Nakonec to odklepnul a Mistr se šel dát do díla. Po týdnu vystavili v Tomášově galerii všechny čtyři obrazy a spustili vernisáž. Sezvali, koho znali, hlavně ty, co měli peníze a dali by se nachytat na Tomášův proslov, ve kterém nikdy neopomněl zdůraznit, že každý znalec umění po autorových dílech šílí a sbírá je, ať šlo o jakéhokoliv autora. Mistr se předpisově rděl a dělal skromného, zacinkaly skleničky s laciným vínem, přelitým do nasbíraných lahví z kontejneru s noblesní vinětou.

    Těsně před koncem vernisáže, kdy se o nějakých kšeftech vůbec nedalo mluvit, zašel za postávajícím Tomášem a Mistrem nenápadný muž a řekl: „Tu Modrou pavučinu beru, nabízím za ní 1500,- Kč a výhodnou zakázku pro Mistra. Za ostatní obrazy bych nedal ani pěťák.“ Mistrovi spadla brada, ale vidina zakázky ho přeci jen nabudila k přemýšlení. „O jakou zakázku by se jednalo“, pátral Mistr a těšil se, že to bude modré období pro nějakého kunčafta, který otevírá hotel. Nenápadný muž se usmál a řekl: „Nabízím Vám, abyste pro moji firmu maloval modré nebe k filmům ve 3 D.“

    Mistr se nadechl, že to tedy ne, co je to za šlendrián, takto mluvit s umělcem, ale vzápětí splaskl a uvědomil si, že je na správném místě ve správné době se správným člověkem a už neváhal. Vidina dobrých výdělků a hlavně stálých výdělků nabírala jasné kontury a Mistr roztáhl koutky k širokému úsměvu. Hlavou mu problesklo, že pověra, že pavouci nosí štěstí se naplnila, i když místo pavouka zaúřadovala pavučina.

    S nenápadným pánem si plácli a všichni tři se odebrali k Šílenému půllitru na jedno, vlastně na tři nebo na pět? Kdo by to počítal…

    http://www.chlazeni-nymburk.cz/zajimavosti/clanky/chlazeni-piva-v-minulosti-a-dnes.htm

    http://www.chlazeni-nymburk.cz/zajimavosti/clanky/chlazeni-piva-v-minulosti-a-dnes.htm

  • Povídky 18.10.2010 17 Comments

    Na této adrese jsou témata, která nám byla nabídnuta v časových rozmezích http://alfa-centauri.blog.cz/1010/chlupatomale-devetideni-cili-nebojite-se. Chňapla jsem hned po prvním a výsledek je zde.

    Na této adrese jsou témata, která nám byla nabídnuta ke zpracování v časových rozmezích http://alfa-centauri.blog.cz/1010/chlupatomale-devetideni-cili-nebojite-se. Chňapla jsem hned po prvním a výsledek je zde.

    http://www.milanknizak.com/193-obrazy-sochy-objekty/198-obrazy/208-obrazy-v-letech-1957-1970/

    http://www.milanknizak.com/193-obrazy-sochy-objekty/198-obrazy/208-obrazy-v-letech-1957-1970/

    Byla velmi krásná, krásnější v širokém okolí i v nedalekém městečku nebylo. Postavu měla jako bohyně, pleť alabastrovou, vlasy husté, vlnité, oříškové barvy, obličej dokonale souměrný, vše na ní bylo akorát. Věděla o sobě, že je výjimečně krásná a s mladíky si jen pohrávala, což je dokázalo hezky rozparádit. Psali na ni básně, nadbíhali jí, ale ona se jim jen smála. Chtěla se vdát za bohatého muže do města, užívat si života, snila obyčejný sen mladých dívek, které toužily být zaopatřené a životem jen tak zlehka protančit. Při jedné taneční zábavě v městečku poznala milého a také velmi krásného mladíka, který jí nebyl až tak lhostejný, ale měl jednu vadu. Byl chudý. Spolu tvořili krásný pár, ale ona věděla, že není pro ni ten pravý.

    Byl malý, na zádech hrb, který mu narostl, když mu špatně srostly kosti po úrazu z dětství. Oči měl laskavé a chytré, ale hyzdily ho zuby, které měl velké a tak stále vypadal, jako by nemohl dovřít ústa. Měl všechno, na co si vzpomněl, rodiče ho zahrnovali láskou a bohatstvím, které on později začal rozmnožovat. Byl chytrý, na co sáhl, to se mu vedlo. S ženami to neměl snadné, protože ty co se mu líbily, tak s ním nechtěly nic mít a ty co by si říct daly, tak ty se nelíbily jemu. Své potřeby řešil v patřičném domě, kde byl velmi vítán.

    Nebyl už nejmladší, když se jednoho dne potkali. On, ošklivec a ona, kráska. Okamžitě se do ní zamiloval a začal o ni usilovat. Nejdříve ho odmítala, ale zahrnoval ji dary, líčil jí, jak se s ním bude mít dobře a to se jí líbilo. Naznačil jí, že mu musí být věrná, že nesnese vedle ní jiného. Nad tím mávla rukou, protože věděla, že se jí vždy nějaká lest podaří, aby si užila náruče mladého muže. Jednoho dne kývla na to, že si jej vezme, ale za podmínky, že nebude sepsána předmanželská smlouva o majetku, jak chtěli jeho rodiče. Se vším souhlasil, jen aby byla jeho.

    Narodil se jim syn, ona byla hýčkána tak, že jí ani nechyběla náruč milence, stačilo jí, že se jí všude klaněli, jezdila do lázní, cestovala, se synem však byla v těchto radovánkách omezena. Najala chůvu, ale i tak už to nebylo ono. Začala se trochu nudit a obnovila přátelství s někdejším krásným mladíkem, který byl stále svobodný a stále chudý, i když se mu vedlo již lépe. Manžel nic netušil, stále se mu dařilo rozmnožovat majetek a tak si všichni dobře žili. Narodil se další syn a ona věděla, že je to syn milence, ale nikomu to neřekla.

    Byla svým způsobem šťastná, dostala to, po čem toužila, zrovna tak jako její muž. Život kolem nich byl vzdálený, až jednou k nim vešel až do domu. Psal se rok 1948 a nastal nový režim, vláda dělníků a rolníků. Jako všem, co měli nějaké majetky, i jim všechno vzali, ale nechali je bydlet v jejich domě v patře ve třech místnostech. Dům, ani dílna v přízemí jim už nepatřil, po čase se z nich stali chudáci. Nikdo se jí neklaněl, neobdivoval ani nepochleboval. Hádky byly na denním pořádku, ona začala svého muže nenávidět, i když se snažil, aby ona nemusela pracovat a mohla být ušetřena potupy a posměchu dříve závidějícím její postavení. Bylo pro něj stále těžší sehnat pro rodinu obživu, protože byl nemocný a starý. Ona jej paradoxně vinila ze zpackaného života, ponižovala a urážela ho. Nářky a lamentace ho ubíjely.

    Její krása uvadala, postava se zakulatila, i když v obličeji byla stále krásná. Její milenec ji dávno opustil, i když mu prozradila, že její druhý syn je jeho. Neuvěřil jí. Jednoho dne manžel zemřel a ona zůstala sama. Dospělí synové založili své rodiny. Denně se utápěla v pláči a lítosti nad svým životem, listovala v albu se svými fotografiemi z mládí a byla nešťastná. Z jejího trápení ji vysvobodila až milosrdná smrt.

    On i ona dostali, po čem toužili, ale oba nikdy nedostali lásku toho druhého. I když on ji miloval, za peníze si její lásku nekoupil a ona o jeho lásku nikdy nestála.

    Ilustrační obrázek z internetu

    Ilustrační obrázek z internetu

  • Různé 17.10.2010 9 Comments

    Blogy jsou fajn, blogy jsou bezva. Máme ho na hraní, na seberealizaci, pro informace, k nauce, pro radost, nebo pro všechno dohromady, zkrátka pro co kdo chce. Dnes mám svůj blog na hraní a proto jsem vyměnila vzhled. Kdo by chtěl připsat komentář, tak klikne na název článku a pod článkem se mu zjeví jednoduchá tabulka.

    REPLY

    NAME - jméno

    MAIL - adresa mailu

    WEBSITE - adresa Vašeho webu - blogu.

    Stačí vyplnit jen jméno nebo všechno, jak kdo chce.

    Ke čtení komentářů nebo jeho přidání stačí také kliknout na vedle přišpendlený papírek s číslem (či bez). To číslo značí počet komentářů.

    Tak nevím, jak se Vám mé hraní s blogem líbí, uvidíme. Velikost písma v článcích bude určitě větší.

    Řekla jsem si, chce to změnu, změna je život. Mějte se krásně.

    To jsem já. Pro mě nakreslilo Malé Chlupaté stvoření z Alfa Centauri

    To jsem já. Pro mě nakreslilo Malé Chlupaté stvoření z Alfa Centauri

  • Byl jeden domeček,
    v tom domečku stoleček,
    na stolečku mistička,
    na mističce vodička,
    v té vodičce rybička.

    22d_00128

    22d_00919

    nahled-cernop_-schan_

    Kde je ta ryba?
    Kočka ji snědla.
    Kde je ta kočka?
    V lesy zaběhla.
    Kde jsou ty lesy?
    Na prach shořely.
    Kde je ten prach?
    Voda ho vzala.
    Kde je ta voda?
    Voli ji vypili.
    Kde jsou ti voli?
    Páni je snědli.

    22d_00918

    img_0012

    img_0010

    img_00111

    Kde jsou ti páni?
    Na hřbitově zakopáni.

    Kde je ten dům?  Nezbyl po něm ani rum!

    f

    Hle co na jeho místě stojí,  předčilo fantazii moji(í)

    penzin-to_ovsk_-2001

    Byl jeden domeček,
    v tom domečku stoleček,
    na stolečku mistička,
    na mističce vodička,
    v té vodičce rybička …

    Ke staré známé říkánce jsem přidala obrázky z portálu  královského věnného města Vysokého Mýta - klik

  • Různé 11.10.2010 20 Comments

    mad_scientistNo prosím, už je to tady. Došlo na má slova, mám v sobě gen  E4Orfl, který může za to, jak vypadám. Tenhle gen je děsně záludný, jakmile kolem něj proběhne jeden z kmenů adenovirů, je dílo zkázy dokonáno. Pod jeho vlivem se gen probudí k životu, začne organizovat buňky a není cesty zpět. Vědci teď studují, který z partnerů může za přenos E4Orfl na svého potomka a zkoumá, jak by tuto dispozici vyřadil z přenosů. Vědci také zkoumají, jak již existujícímu E4Orfl zatnout tipec a také jak potlačit následky virového řádění.

    To jsou mi výzkumy, myslím si, že by nebylo marné věnovat se také nějakému výzkumu. Jen kde vzít skupinu ochotných lidí, která se mi vydá v plen? A kde bych ty lidi ubytovala a čím je živila? Vzhledem k mým podmínkám se nabízí jedině výzkum, jak potlačit následky virového řádění, životem na zahradě, přespáváním na zahradním nábytku a sycením se přírodními bobulemi. To by šlo, na zahradě máme místa dost, problém s ubytováním by byl vyřešen. Nakonec pokusná skupina by mohla i zametat spadané listí a uklízet místo mě po Ele hromádky. Musím se za tento nápad pochválit.

    Třeba by se našlo dost lidí, kteří by to podstoupili. Já bych pak mohla dobře prodat výsledky tohoto výzkumu těm výzkumníkům, co už to potlačení delší dobu neúspěšně zkoumají. No ne? Zhubnul by každý a také by se stal otužilým, viry by neměly šanci. Tak kdo se ke mně hlásí jako pokusný králík?

    Že nevíte, o jakém výzkumu jsem mluvila na začátku? Tak klikněte zde - klik a uznejte, není to stejná blbost, jako ta moje?

    Moji první zájemci do skupiny

    Moji první zájemci do skupiny

  • Různé 09.10.2010 25 Comments

    Dnes jsem dostala náladu vložit také své fotografie kytek. Možná někdo napíše, že se opičím po Pavlovi a Jarce, ale to není vůbec možné, s jejich kvalitou se nemůžu srovnávat …  :-)

    Už tak brzy vyhlížík jaro

    Už tak brzy vyhlížím jaro

    Šeříky až bílé začnou kvést ...

    Šeříky až bílé začnou kvést ...

    Třešňové květy mám tak rád ...

    Třešňové květy mám tak rád ...

    Mám ráda bílé kytky

    Mám ráda bílé kytky

    natall-002

    To nejlepší na konec

  • Různé 07.10.2010 20 Comments

    vygooglováno

    Ilustrační foto - vygooglováno

    Pochybuje někdo o tom, že by se potřeboval s invalidním vozíkem učit jezdit? Já až do včerejška ne. Bóže, co je na tom? Kolik kočárků jsem uřídila, uměla s nimi i do metra po jezdících schodech, tlačit takový vozík nemůže být problém, obzvláště když už jsem si to vyzkoušela v nemocnici, před nemocnicí. Přehlédla jsem jednu drobnost, s vozíkem jsem nemusela překonávat žádnou překážku.

    Pár dní máme hlavu rodiny doma a včera jsme ho musely odvézt ke speciálnímu lékaři na soukromou kliniku na Karláku, kam byl objednán. Vozík Katka vypůjčila v půjčovně v Thomayerce (krásných 25,- Kč na den), naložila do kufru a tak nic nebránilo, v patřičnou večerní hodinu přesunout muže na dané místo, kam se dříve dopravoval sám po svých.

    Na Karláku jsme pracně vozík vyrvaly z kufru auta a vydaly se překonat nevelký kus cesty ke správnému domu. Jízda probíhala dobře, až při vstupu do domu jsme se poprvé zasekli. Pod vraty byl malinko zvýšený kovový práh, překážka, která se pro nás ukázala být komplikovaně překonatelná.

    Katka se vpředu vozíku snažila zvednout přední kolečka, já, vzadu, jsem cloumala vozíkem kupředu, pán co se nachomýtl u Katky, jí pomáhal vozík zvednout, což se po usilovném snažení podařilo a já, jak retardované stvoření nadzdvihla zadní část vozíku, mohutně do něj drcla a náš pasažér se poroučel dopředu ke Katčiným nohám. Vyrovnaly jsme to, úplně na zem nám nespadl, ale musely jsme vyslechnout lamentaci, že máme příště vyfasovat vozík s bezpečnostním pásem.

    To už ve mně a Katce začal vystrkovat své rohy starý známy smích hysterák, ale zatím jen bublal. Po překonání tří malých schůdků, kdy jsme našeho pacienta raději přesunuly pěšky, jsme se zdárně dostali k výtahu. Vstup do něj se zdál nepředstavitelně úzký a já se začala obávat, že v přízemí zůstaneme navždy. Ale dopadlo to dobře, nasoukali jsme se do malého výtahu všichni tři, přes zaúpění sedícího, že jsme mu chtěly nárazem do stěny výtahu zlomit nohu. Do čtvrtého, zavelela hlava rodiny. Ve čtvrtém patře jsme zjistili, že jsme špatně, znovu jsme se nasoukali do pidivýtahu a konečně jsme dorazili správně. Hysterák už měl slušně navrch, ale dařilo se jej tlumit. To jsme ještě nevěděli, že není všem dnům konec a to nejlepší teprve přijde.

    Na zpáteční cestě jsme byly už otrlé a Katka dostala nápad, že když už víme jak na to (při zvedání předních koleček musí ten, co vozík tlačí, zatlačit rohy rukojeti k zemi a tím se kolečka v pohodě zvednou), tak ty tři malé schůdky sjede. Úpěnlivě jsem ji žádala, ať to nedělá, ale popadla ji pýcha, odmávla mě, že to svede. Šla jsem tedy napřed a pod schody nevěřícně zírala.

    První dva překonala bravurně a na tom třetí šel náš otec rodiny na záda i s vozíkem a Katka na břicho na něj. Snažila jsem se je sice za ty přední kola zastavit, ale nezvládla jsem je. Hysterák vypukl naplno, Vozík jsme postavily na kolečka i s jeho pasažérem a za ubrečeného smíchu jsme dorazili k autu. Hlava rodiny opět spustila lamentaci, že bude příště potřebovat nejen bezpečnostní pás, ale také helmu, o nárazníku nemluvě. Ale to už jsme šťastně uháněli k domovu a já jsem jej mírnila slovy:“Prosím Tě, o co Ti jde, přežil jsi bez úrazu, my taky, koukej z okýnka, Prahu jsi tři měsíce neviděl, hezky se raduj.“

    Nevšimla jsem si, zda tam měli bezpečnostní kamery, ale jestli ano, tak se možná bezpečnostní agenti smějí doteď, jako já, když si na tu neuvěřitelnou jízdu vzpomenu. Jo a v listopadu, tak to tam jedeme znovu…

    Faustův dům, vygooglováno

    Ilustrační foto - Faustův dům, vygooglováno

  • Povídky 06.10.2010 11 Comments

    Vygooglováno

    Vygooglováno

    Ona 1:

    Byl to obyčejný, sluneční den, ten den jsem vůbec neplánovala někam jet, chystala jsem se odpoledne se synkem jen na procházku do blízkého parku. Zavolal manžel, že končí v práci dřív, ať mu přijedeme naproti, že bychom mohli jít na procházku k Vltavě. To byl příjemný plán. Synek nadšeně souhlasil.

    Autobus přijížděl do stanice, držela jsem synka za ruku a pak se to stalo. Už nevím, co způsobilo, že se mi syn vytrhl z ruky a vběhl rovnou pod kola přijíždějícího autobusu. Tím pro mě skončil svět. Nebylo možné ten okamžik vrátit zpátky, vůbec jsem nerozuměla tomu, že mé dítě už není. Už navždy cítím jeho ruku v mé, která ho neochránila a úpornou snahu ten okamžik vrátit zpět, už nikdy si svoji vinu neodpustím.

    Kdyby ten den nekončil muž dříve, kdybych nesouhlasila s výletem, kdybych své dítě držela pevněji …

    Ona 2:

    Naše rodina byla šťastná, muž lékař, já ekonomka, dcera a syn. Od mala byla naše starší dcera vitální osobnost, dychtivá po všem novém, vstřebávala nové poznatky s nadšením a velmi si rozuměla se svým otcem. Byli na sebe velmi fixováni. Když dcera zakotvila v Americe, manželovi se po ní stýskalo, ale zároveň jí to moc přál.

    Náš syn byl od mala hodně nemocný, navíc byl zatížený rodinnou anamnézou, byl psychicky nemocný. Když dospěl, žili jsme střídavě odděleně, chvíli s námi přebýval, někdy byl ve svém bytě, který jsme mu dopřáli. Jednoho pozdního večera zavolal a naléhavě ji žádal o rozmluvu, která podle jeho slov nesnesla odkladu. Pokoušela jsem se ho přesvědčit, aby přišel příští den, ale naléhal tak, že jsem souhlasila s jeho návštěvou ihned. Po otevření dveří nastala naprosto nepřehledná situace. Vrhl se na mě s nožem, křičel o naší posmrtné záchraně, že nás přišel osvobodit od pozemských trápení, a že zajistí naše posmrtné vykoupení.

    Celá zkrvavená jsem utekla k sousedům, kteří se o mě postarali. Než zaúřadovala Policie, usmrtil mého muže, který se mu neúspěšně postavil a usmrtil i našeho psa. Když mě propustili z nemocnice, myslela jsem si, že syna už nikdy nebudu chtít vidět, byl hospitalizován na uzavřeném pavilonu. Po čase jsem došla určitého smíření a začala ho navštěvovat. Na nic si nepamatoval.

    Kdybych trvala na svém a návštěvu mu rozmluvila, kdybych mu vůbec neotevřela, kdybychom na něj třeba hodili peřinu a hlavně kdyby mi jeho lékař věřil, když jsem mu pár dní před tím volala, že se synův zdravotní stav zhoršil …

    Ona 3:

    Byli jsme mladí, šťastní manželé, narodilo se nám první dítě, duha se klenula nad našim životem, nějaké malé mráčky se vždy přehnaly bez větších bouřek. Co mě na mužovi nejvíc vadilo, bylo to, že nikdy nebyl v tu hodinu, kterou řekl, na místě kde měl být. Nebyl schopen dodržet slíbený čas. Takovou vlastnost mají spíše ženy, ale já byla a jsem stále, velmi dochvilná. U nás to prostě bylo naopak.

    Jednoho dne jsem zase na něj marně čekala na smluveném místě, ale dítě v kočárku spokojeně spalo, tak jsem nastavila obličej slunečním paprskům a pohupovala rukojetí kočárku jako pokaždé, když jsem se s kočárkem zastavila. Je to zvláštní, ale mívá to dost matek, že když se zastaví, bezděky začnou s kočárkem drncat, pohupovat, popojíždět sem a tam.

    Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Vysokou rychlostí přijelo auto a vjelo na chodník rovnou na kočárek. Upadla jsem a pak už si nic nepamatuji. Jsem bez dítěte a bez manžela. Nemohla jsem s ním dále žít, tu hroznou chvíli zavinil on.

    Kdyby se řidič neopil a nesedl za volant, kdybych počítala s manželovou nedochvilností a přišla později, kdyby nebyl tak nespolehlivý a přišel včas …

    Kdysi stály na rozcestí a rozhodly se pro jednu cestu. Jako my všichni dnes a denně. Ta cesta už nevede zpět, ale žádná cesta života nevede zpět, i když by Ony tak strašně chtěly. Chtěly by vrátit zpátky čas a dát se jinudy. Nejde to, nevermore, kráká havran

    “Tak tu sedím, badám, hádám, ani slova nevykládám ptáku, jenž, co na dně duše spřádám, vrývá tam svůj lesklý zor. Tak tu sedím, sním a bádám, na aksamit hlavu skládám; na polštář svit lampy padá jako vzpomínkový flór, v polštář sametový padá místo Ní jen smutku flór — — Ona — nikdy!Nevermore!”

    (POE, Edgar Allan: Havran, překlad Karel Dostál - Lutinov)

    Foto Pavel T.

    Foto Pavel T.

  • HOSTÉ 04.10.2010 27 Comments

    S Emilkou Aberlovou jsem se prostřednictvím Zuzany Z. seznámila na křtu knížky „Nejsem žádná lvice“, kam nás pozvala autorka Petra Braunová. Křest se vydařil, Kamila Moučková je určitě mladší než uvádí data, která jsou oficiální, byla milá a šaramantní, my tři pozvané jsme džusu i vína popily a dobrou vůli spolu poměly.

    Od té doby nás Emilka občas potěší svým mailovým vyprávěním o tom, co se jí přihodilo, např. před nedávnem o tom, jak udělala dobrý skutek, když pomohla s žehlením prádla své dceři a tento dobrý skutek byl po zásluze potrestán, tedy, že se zamotala do elektrické šňůry a zlomila si ruku. Litovala jsem ji, ale jejímu vtipnému, neuvěřitelnému vyprávění jsem se přesto musela smát.

    Tentokrát nám napsala svůj zážitek s komentováním jistého článku a to jsem už neodolala a požádala ji, abych mohla její vyprávění zveřejnit u sebe na blogu, abyste nepřišli o její jemnou poetiku. Emilka dovolila, tak pojďte, počtěte si:

    ade137c8fad_hubnuti_dieta_c_profimedia_cMinulý týden jsem na idnes – rubrika ona-dnes – narazila na nový zdravovědný článek o správné dietě. Jak se jedině správně stravovat, abychom byly zdravé, štíhlé a vitální. Ráno – plátek knekebrotu, dvě ředkvičky a plátek netučného sýra; svačina – jedno jablko, oběd – plátek kuřete (ryby), miska syrové zeleniny + dvě špagety, svačina – půl grapefruitu,netučný jogurt, večeře – plátek kuřete (ryby) + miska zeleniny. A budeme tak zdravé; tak štíhlé – a bóže – tááák šťastné – až do smrti!

    Dovolila jsem si po pravdě odpovědět a napsat, že: jsem tlustá; nehodlám držet dietu; a moje dcera, protože ví, co se mnou dieta dělá – jak dovedu být programově, spisovně a tlumených hlasem zlá, že mi řekla, ať si pořídím nové hadry, a ať hlavně proboha nedržím žádnou dietu!!

    Reakce byly naprosto očekávané. Malá část odmítla příspěvek jako naprostou fikci – to co píšu i to, co mi řekla moje dcera přece nikdy nemohla být a nemůže být pravda! Drtivá většina bouřila, protestovala, uštěpačně kvitovala, odsuzovala nás obě dvě.

    A já jsem si pomyslela, jestli tyto názory nejsou pouhým hlubokým nedorozuměním.

    dieta-na-posledni-chviliTato kritická většina totiž podle mě zaměňuje dvě věci. Kvalitu života a zdraví/vzhled člověka. Pokud bych dotáhla jejich názory až do samotného konce, muselo by z jejich závěrů být naprosto jasné, že jenom člověk zdravý, štíhlý a zevnějškově udržovaný žije a má nárok žít kvalitní život. Nikdo, kdo je hluchý, slepý, tlustý, bez nohy, znetvořený …. prostě NEMŮŽE mít kvalitní a plnohodnotný život!

    Tak jsem si sama sebe představila:

    Je mi osmdesát, ležím na smrtelné posteli a v duchu se tetelím štěstím, jak jsem si prodloužila život o pět let, protože jsem si za posledních patnáct let odřekla všechno, co mám ráda. Výtečná, chutná a kvalitní jídla, která nejsou z náhražek a ošizená. Dobré, chutné a kvalitní červené a bílé víno. Kdybych si to všechno dopřála, mrsklo by to se mnou už před pěti lety, a hle hle! Jsem tu ještě v osmdesáti!

    Stále více na mě dotírá myšlenka, zda iracionální strach ze smrti mnozí – totiž, hlavně mnohé – nezahánějí tím, že si myslí, že smrt ošidí. Přece, pokud budou štíhlé, zdravé, vystajlované a zliftingované, smrt na ně přece nemůže - ony jsou přece ještě mladé!!!

    No, není lépe se k tomu propadlišti blížit dobře napapána, v jedné ruce talíř s tatarákem, ve druhé lahvičku červeného, v kapse pro případ nouze 200g kvalitní čokolády a volat: Stálo to za to!!“?

    Emílie Aberlová

    Podle Pavla T. je rok 2010 rikem čokolády (čekulády), nevypadá to špatně ...

    Podle Pavla T. je rok 2010 rokem čokolády (čekulády), nevypadá to špatně ...

    Ilustrační fotografie jsem si vypůjčila z internetu.

  • Různé 03.10.2010 32 Comments

    hqdefaultŠaty byly, jsou a budou vždy méně pohodlné a nepraktičtější oblečení, než dvoudílné oblečení. Sukně i kalhoty se dají vzít vícekrát a k nim prostřídat blůzy (halenky), trička, topy, svetříky a svetry, takže je žena každý den jiná, což by bylo se střídáním šatů náročnější.

    Šaty se přešívaly, někdy se na jedny šaty použily šaty dvoje, jako má na sobě má sestra. Přešívaly se i z tzv. obrácených šatů. Jo, látky nebyly a staré šaty byly z kvalitních materiálů, něco vydržely. Vpravo je naše sestřenice Eliška, vlevo já, ale v šatové sukni :-)

    Šaty se přešívaly, někdy se na jedny šaty použily šaty dvoje, jako má na sobě má sestra. Přešívaly se i z tzv. obrácených šatů. Jo, látky nebyly a staré šaty byly z kvalitních materiálů, něco vydržely. Vpravo je naše sestřenice Eliška, vlevo já, ale v šatové sukni :-)

    Největší období slávy zažily šaty v dobách dvacátých až padesátých. Dobové fotografie ukazují šaty z kvalitních i méně kvalitních, ale za to všechny z přírodních látek všech možných barevností.

    V předválečném a válečném období byly v oblibě hlavně květinové vzory, proužky a puntíky. Tyto vzorky nejvíce lichotily ženské postavě i tváři. Také kostičky nebo i jednobarevné šatky zdobené všelijakými stužkami, lemováním, sámky, kraječkami, knoflíčky, mašličkami, kanýrky, kapsami i kapsičkami a já nevím čím vším, se na ženě vyjímaly velmi žensky a úpravně. Přes šaty se nosily různé pásky a pásečky ze všech možných materiálů se zdobnou sponou. Švadleny se také vyřádily s knoflíky a knoflíčky, nejpůvabnější byly knoflíčky potahované a drobné, v množstvím pokud možno větším.

    Než takový muž mohl prozkoumat na ženě spodní prádlo, tak byl celý zondaný z toho titěrného rozepínání. Dnes stáhne tričko jednou rukou … Jaká je to někdy dřina svléknout dámu, je názorně předvedeno v DVD, na konci článku.

    Pod šaty se nosily kombiné a jak to tak vypadá, tak s odchodem šatů odešla i ta kombiné, nebo kombinky, jak říkávala moje babička. Do podpaží teplejších šatů se všívaly na jejich ochranu proti pocení  speciálně tvarované látkové látkové vsadky.

    Na starších dobových fotografiích jsou vidět na dospělých ženách šaty z těžkých látek, zejména tmavých barev, ale bohatě zdobených, jednu dobu hlavně fižím. Šaty se nosily i na doma a přes ně zástěra. Žena byla od rána do večera ženou a nebylo možné si ji splést s klukem, jako v dobách pozdějších a dnešních. I ve třicátých a čtyřicátých letech se nosily dlouhé kalhoty, hezky široké, ale mimo sportu to byla spíše móda výstřední, výstředních hereček nebo umělkyň vůbec.

    Na Vyšehradě, prodfesionální pouliční fotograf František Malý, 4.5.1952, v září půjdu do 1. třídy.

    Na Vyšehradě, prodfesionální pouliční fotograf František Malý, 4.5.1952, v září půjdu do 1. třídy. Za mnou má sestra má také šaty. Byla jsem odevždy parádnice, bez kabelky ani ránu!Za námi rotunda sv. Martina

    Já jsem měla své první šatky bílé, s volánkem a jsem v nich fotografovaná u narozeninového dortu, když mi byl jeden rok. Později pamatuji hlavně na šaty červené s drobným puntíčkem, zdobené kolem límečku a krátkých rukávků malým volánkem.

    Všechny šaty, které jsem jako dívka nosila, byly letní, na žádné zimní si nepamatuji, už se prosazovaly sukně, hlavně modré, skládané. Na své letní, holčičí šaty moc ráda vzpomínám, byly mezi nimi i šaty nedělní s mašlí kolem pasu, silonové, které na těle nebyly moc příjemné, protože byly jako sklo. Byl to ale vrchol módy, šatečky, samý volánek a kraječka. Bohužel jsem se v takových šatkách na fotografiích nedochovala.

    K holčičím šatům se nosily bílé podkolenky nebo bílé ponožky a všelijak barevné střevíčky. Měla jsem moc ráda bílé, perforované sandálky s pásky překříženými přes kotník a zapínané vepředu na sponu, ale to jsem již u botek a o nich až někdy jindy, zda-li.

    Ještě v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století byly šaty docela frekventovaným oblečením, i když je už válcovala sportovní, kalhotová (džínová) móda.

    Móda šatů se zachovala mimo starých časopisů v hojné míře ve starších filmech a tak už převážně jen tam, můžeme obdivovat, jak dívkám i ženám šaty převelice slušely. Také proto a nejen proto, jsou asi ty starší filmy v takové oblibě.  Ženy se tím, že se vzdaly šatů, se připravily o svoji ženskost, jemnost a mladistvou působivost. Mnohdy nejen tím … Ještěže taneční, plesy, divadla a slavnostní události přeci zůstávají doménou šatů.

    O šatech jsem se občas zmínila ve svých minulých článcích, ale takto malinko podrobněji a uceleně jsem to šatům dlužila.

    Dnes je téma vyloženě dámské, pánové si asi nepočetli, ale v předchozích článcích se mužskému světu věnuji dost. Tedy, alespoň si to myslím.

    Janovičky 1939

    Janovičky 1939, v bílé zástěře dnes devadesátiletá babička Boženka. Všechny ženy mají na sobě šaty. Uprostřed její matka a vlevo vedle matky je její sestra Marie

    Všechny fotografie si zvětšíte tak, že na ně dvakrát kliknete, ale ne dvojklik. Dvakrát!

    I takto se svlékají šaty

Jsem archivována Národní knihovnou

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031