• Různé 29.10.2010

    Hmmm, nějaké krátké rukávy ... svetr i střih vlasů - já!

    Hmmm, nějaké krátké rukávy ... svetr i střih vlasů - já!

    Nevím kolik bylo napsáno kapitol o ručních pracích konané ženami pro radost a ne pro výdělek, ale to nevadí, ať je jich hodně nebo málo, přidám tu svoji.

    Moje babička krásně vyšívala a jedním časem si s tím i přivydělávala. Na jiné ruční práce se u ní nepamatuji. Také se nepamatuji, že vůbec kdy nějaké ruční práce zaměstnávaly moji matku, mimo velmi krátkého období, kdy mi upletla svetr a podkolenky, tuším, že ještě s něčí dopomocí. Patu a špičku neuměla. Mé ruční práce zpočátku spočívaly v širokém záběru, od zmíněného vyšívání přes háčkování, šití a pletení na panenky.

    Výtvory měly úděsný vzhled, většinou mi místo svetříku vyšla čepička, protože se mi usmolený, háčkovaný kus začal záhadně zužovat. Co se týká pletení, to bylo ještě horší, většinou vycházely z mých prstíků krátké šály. Na dlouhé nebyla trpělivost. Ohledně šití šatiček to dopadalo podobně, již tenkrát jsem vynalezla T shear, do nedávna velmi moderní. Volný tvar jsem obšila jehlou s dlouhatou nití (kdo by se pořád navlékal s novou), takže se mi občas zacuchala to bylo tedy k vzteku. Stehy byly dlouhé, abych to měla co nejdříve hotovo, takže způsob provedení se podobal stehování, nebo-li „poskákání“.

    Výroba ručních prací mě dlouho nebavila, ale přeci jen propukla, když jsem očekávala své prvé dítě. To jsem se již obklopila patřičnými časopisy (hlavně na tu dobu výborným slovenským … tak a teď si nevzpomenu jak se jmenoval), kde byly střihy a popisy pletenin a nejen pletenin. Jak jsem již kdysi vzpomínala, mívala jsem krizi u rukávů, ty pravidelně doplétala má přešikovná tchýně.

    Moje tchýně uměla náramně vařit, o jejich knedlících se pěly ódy, na co sáhla to se jí dařilo. Šila a pletla jako mistr mezi mistry, takže jsem měla dobrou učitelku.

    Jelikož se mi narodil první syn, nemohla jsem si se šatstvem tak vyhrát, ale na svetrech jsem se vyřádila. Však i na malé kluky se dají vytvářet úžasné modely. Nakonec i dlouhé kalhoty s kšandami a kabátek z nepromokavé látky s vycpaninou – prošívaný, jsem na něj ušila a jaký to byl fešák!

    Rok 1971 Čepice, šála, kabát - výroba já

    Rok 1971 Čepice, šála, kabát - výroba já

    S Katkou už to bylo to pravé. S tchýní jsme pravidelně před prvním zářím tvořily model na první školní den a v průběhu roku samozřejmě pletly, šily  i vyšívaly.

    Majstrštyk byly vyplétané norské vzory, ale ty už tak v módě, jako zamlada u tchýně, nebyly. Přesto mé děti nějaké ty svetry s norským vzorem měly a nakonec i já překrásný svetr, kde tchýně sladila ocelově modrou, bílou, tmavší modrou a světle šedou. Nádhera, až oči přecházely. Sama jsem si dokonce jednou upletla dvoudílné plavky, a že dobře dopadly, o tom svědčily i pochvaly od úplně cizích ženských a výrazné pohledy cizích mužů.

    Časem se objevilo více časopisů zaměřených na ruční práce, vévodila Burda, která se půjčovala, šla z ruky do ruky. Šilo a pletlo se hodně často nejen z radosti, ale protože v obchodech byly tuny výrobků jednoho střihu a barvy a byla pěkná otrava, když člověk potkal ve stejném oblečení 6 dalších bab. Aby se dodal punc dovozového zboží ze zahraničí, přišívaly se na domácí výrobky různé cedulky a na trička se zažehlovaly z písmen názvy cizích časopisů. Já jsem Katce na tričko zažehlila tehdy Vogue. Jindy jsem byla věrná vlastenka a Danovi jsem na tričko zažehlila – Ahoj! Měla jsem radost, když mě na ulici někdo zastavil a nějaký ten výrobek pochválil.

    Dětská pískoviště se vyznačovala pletoucími matkami a zatím co si děti hrály, občas se majzly lopatkami či kyblíčky, jehlice cvakaly a pusy matek se nezavřely. I já jsem takto své děti venčila na nejbližším pískovišti. Dnes už je pískovišť pomálu, a vidět pletoucí matku je jako najít jehlu v trávě. Moje vnučky měly dokonce na zahradě svá soukromá pískoviště a jejich matky jehlice, háčky ani neznají. Co potřebují, to si koupí a mají jen jednu starost, co si z přebohaté nabídky vybrat. Je to jiný svět, jiná doba.

    A jak je to dnes se mnou a ručními pracemi? V určitém věku se u mě zájem o ruční práce z fleku utnul a já už nepřišiju ani upadlý knoflík.

    Bohužel, tričko s nápisem Vogue se nedochovalo

    Bohužel, tričko s nápisem Vogue se nedochovalo

    Abych nezapomněla, na fotografie pro jejich zvětšení se dvakrát klikne, ne dvojklik, ale dvakrát!

    Posted by Naďa @ 16:15

  • 23 Responses

    WP_Modern_Notepad
    • Helena-B Says:

      Nadi, přesně tak to bylo. Dnes, když si vzpomenu, co jsem všechno ušila, sama tomu nevěřím!
      Ale pochlubím se, ušila jsem si, mimo jiné, kabát, z nějaké levné látky, povedl se mi velmi až do té doby, než jsem si ho vyzvedla z čistírny, z modelu se stal tříčtvrťák. O Burdu, psanou rusky, jsem vedla u stánku boje. To už není pravda!

    • Naďa Says:

      Kabát, Heleno, to už byla vysoká škola. Jednou jsem si také něco takového ušila, ale byl to příšerný materiál a vypracování nic moc, dlouho jsem ho nenosila :-)

    • Natty Says:

      Nadi, gratuluji, máš žabičku :-)

    • Ratuska Says:

      Jú, obdibuju takhle šikovné lidičky. Já si pamatuju, že jedna z mých babiček pletla docela dost. S bratrem jsme kdysi nosili svetry s krtečkem, já měla krásnou halenku, sem tam něco vyspravila a tak. Máma občas něco zkouší, ale je to hodně zřídka. A já? Už jsem se asi uchytila v době, kdy si můžu vybírat a vlastní výroba mě tolik neláká. Jen pár oblečků pro barbie jsem kdysi spíchla ze starých hadrů a hlavně silonek :-D.

    • Blanka Says:

      Ten časopis bola asi Dorka.
      Tiež som prešla tým obdobím, štrikovala som od 15 rokov, vypletala vzory nórske i vrkôčikové, šila na deti a na seba, aj jarník a dva kostýmy podľa Burdy som zvládla. Uháčkovala som obrus, vyšila obrázky na stenu aj vianočný obrus. Pokúsila som sa aj o macramé zo špagátu, ale kým som sa to naučila, vyšli sovy a iné vychytené špagátové dekorácie z módy. No a teraz si dlhé nohavice vyhrniem a deravé ponožky vyhadzujem namiesto toho, aby som si na chvíľu odpočinula od počítača s ihlou v ruke.

    • Jarka Says:

      Naďo člověče, mám to podobné jako ty. Když byli kluci malí a já mladá, háčkovala jsem, vyšívala, ještě někde bych našla několik navařených obrázků z chemlonu (pamatuješ na tu verzatilkovou techniku?) dokonce jsem pár obrázků na zeď i namalovala (taky je někde mám) a teď už se omezuji jen na ten sem tam, přišitý knoflík. Nevím jestli je to tím, že už mám pár roků brýle na blízko, ale asi ne, to je jen chabá výmluva. :-D

    • Naďa Says:

      Natty: Díky, Natty, žabičku mám určitě za ten meloun :-)
      Ratuska: Vidíš, už máš základ v Barbinách, možná ještě něco časem přibyde :-))
      Blanko, máš pravdu, zlatá stříbrná Dorka to byla, jsem už nejen česká babička, ale i sklerotická a navíc líná babička, stačilo zajit do archivu :-). Vidíš, macramé mi zůstalo utajeno. A v té poslední větě máš možná i pravdu :-).
      Jarko, tu verzatilkovou metodu pamatuju, ale nešlo mi to, byla jsem moc netrpělivá a tak se mi nedařilo :-), ale moje zázračná tchýně ji zvládla jako fík, jak jinak a tak jsem od ní měla nějaký kobereček :-)

    • Čerf Says:

      Vždycky jsem obdivoval, co dokážou šikovné ruce vyrobit za krásu, i když tato dovednost do mých rukou nepřešla (jako ostatně řada jiných manuálních dovedností). Zvládám jednoduché nezbytné správky oblečení pod heslem “Jak to vypadá uvnitř, je nepodstatné, hlavně že zvenku je to jako nové!” :-). Ale myslím, že ta touha umět něco udělat vlastníma rukama úplně nemizí, jen se přesouvá do jiných oblastí.

    • Mirek T. Says:

      Milá Naďo,
      to jsou zajímavé věci o kterých píšete, ale já mám pořád potíže některé věci pochopit, protože Vy stále jakoby předpokládáte, že Vás čtou inteligenti a já dostávám komplex nechápavosti. Tak třeba: Hm, krátké rukávy… svetr i střih vlasů - já. A já začnu dumat: jste to Vy na té fotce nebo to znamená, že to je Vaše děcko a svetr i střih vlasů jste dělala Vy? A tak se prokousávám dále textem a čtu: …již tenkrát jsem vynalezla T shear… myslíte tím T shirt nebo něco co neznám? Jsem znejistěn. Nebo: …pískoviště se vyznačovala pletoucími matkami, a zatímco si děti hrály, občas se majzly lopatkami… ty matky nebo ty děti? Víte o tom, že když jsem se Vás posledně někdy ptal, že nerozumím o čem je řeč s tím MCHS, tak se mi snažila pomoci vysvětlit tuto záhadu mailem, jakási dobrá duše Vendy, které tímto velice srdečně děkuji. Je to se mnou těžké, že jo…

    • Naďa Says:

      Petře, máte ve všem pravdu. Hlavně v tom, že - cituji - umět něco udělat vlastníma rukama úplně nemizí, jen se přesouvá do jiných oblastí.

    • Naďa Says:

      Honzo, nevím jak to mají kluci teď, ale za mě jsme žádné podobné předměty už neměli. Ani ruční práce ani tzv. dílny. Vyučovat by se to mělo, i když jako předměty, známkami nehodnocenými. Možná jsem to už někde psala, ale když jsem kdysi přijela za svým budoucím mužem na vojnu, tak mi přišil upadlý knoflík na kabátě drátkem. Knoflík vydržel až do odložení kabátu, kam, už nevím :-) Můj strýc na vojně vyráběl dečky, netuším co to bylo za techniku, z takových malých kuliček nebo lépe řečeno, bambulek. Po obvodě to mělo třásně.
      Ten vtip s made in china se ti tedy, Honzo, opravdu povedl. To jsou trapasy, které nám život nadělí ani nevíme jak. Díky za vzpomínku a celý obsáhlý komentář, tak to mám moc ráda.

      Děkuji za komentáře i krátké až kraťounké, zkrátka za všechny.

    • Honza Marek, Kanada Says:

      Poznámka k těm dečkám na vojně. Taky jsem je dělal. To se běžně dělalo na vojně koncem let padesátých.
      Tady je návod: Z překližky asi 2 cm tlusté se vyřízne rám, třeba šestiúhelník který je asi 35 cm přes. Na pokraji se přitlučéu hřebíčky ale nechají se asi 1 cm koukat. Přes tyto hřebíčky se křížem krážem natáhnou tenké ale pevné provázky, až vynikne taková síť. a pak se koupěji různobarevné vyšívací bavlnky a motají se přes ten rám zase křížem krážem. (A vůbec, co je to kráž???? co je kříž to vím) potom se t bavlnky zase provázkem přitahnou k té síti tam, kde se ty provázky křižují (ne krážují), a přestřihají se. Ale ne ta provázková síť. Pak se vezme měkký kartáč a začne se to kartáčovat, čímž vzniknou ty bambulky. a pak se všechno od toho rámu odmontuje a je bambulková dečka. Je asi těžké si z tohodle popisu věc pčedstavit, ale kdybys chtěla, mužu to nakreslit a poslat ti to soukromě majlem. Jo a ty knoflíky na vojně: Ty měly ne dírky, ale takové očko, za které se knoflík přišil. A tak se to šidilo drátkama anebo se knoflík prostčil dírkou a dozadu se zajistil sirkou. Vypadalo to, jakoby knoflík byl přišitej. Ale oficíři to znali a tak se buzerovalo. Já byl na vojně pár let po válce 57 až 59 a měli jsme na strážáku ještě kabáty po německým wehrmachtu. My jsme odpárávali knoflíky s haknkrajcem a přišívali ne na vycházkový bluzy. Z dálky to nikdo nepoznal ale zblízka… a hned byl průser jak mraky. Zdraví Honza.

    • Mirek T. Says:

      Naďo, asi jsem Vás namíchl svým komentářem, že jste na něj nereagovala, takže jednak se omlouvám a jednak vysvětluji, že to mělo být pouze rádoby neškodné poškádlení, ale holt člověk se někdy trefí vedle…

    • pavel Says:

      u nás, co máme teď vnoučata, se pleta a háčkuje o sto šest… víš že umím paličkovat?

    • Naďa Says:

      Mirku, máte pravdu. Uvítala bych Váš mail, který by mě kamarádsky na ten zpackaný podmět upozornil, než to veřejné vysmání, ale stalo se. Možná jsem teď trochu přecitlivělá, ale od Vás, jako od člověka gentlemanského formátu, jsem to nečekala, proto mě to zaskočilo. V nejbližším momentu jsem reagovala, ale pak jsem to smazala.

    • Naďa Says:

      Pavle, kde máš jaký vnoučata, takový mladík? Hezky mě houpeš a jestli umíš paličkovat, tak to klobouk dolů, paličkování je úžasné umění, ale myslím si, že akorát mydlíš paličkama do kastrólu :-)))

    • Naďa Says:

      Pavle, taková švadlenka v domě je k nezaplacení!!! To by chtělo nějaké foto šitého modelu z té doby!
      A kolega je frajer, určitě byl jeho výrobek úplně pintlich a všeobecně obdivován. Už jen takový vědecký přístup k úkolu je obdivuhodný

    • NULI Says:

      Je téměř zbytečné znova přiznávat, že jsem nešikovná. Moje maminka, to byl poklad! Ale její maminka také nic moc ručních prací neuměla. Tak holt je to u nás ob generaci, neb moje nejstarší dcera je velká šikulka. Obdivuji Tě, Naďo, žes tohotolik zvládla a nedivím se, že teď už skoro nic růčo neděláš.Já teda konoflík přišiju :-) a zaštupuji ponožky (pro případné nošení na chalupě).

    • Naďa Says:

      Jo, Mirko, jako když zavřeš vodu, už na žádné ruční práce ani nesáhnu. Možná je pravda, že všechno co člověk prožívá má naplánovaný svůj absolutní konec. Je mu pro život určeno celkové množství jídla, pití alkoholických nápojů, mlsání, psaní, čtení a nakonec i činnost těla a pak, jednoho krásného dne šmytec, odejde. Inu, jako všechno. Fíha, to jsem ale smutná …

    • zuzana Says:

      I já jsem byla veeelmi ručně zdatná neb mi nic jiného nezbývalo. Zvládlala jsem i prošívané bunmdy, i kabát, v Burdě byly super střihy. A ten model T, ten byl vždycky jistota! No a v listopadu 1989 jako když utne. Od té doby mám, stejně jako ty, potíže přišít i knoflík!

Jsem archivována Národní knihovnou

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031