• Monika Mochová http://mochova.bigbloger.lidovky.cz/

    Monika Mochová http://mochova.bigbloger.lidovky.cz/

    Smrt jako konečná stanice
    dnes 12:30

    Dušičky jsou za námi. Pro někoho smrt představuje konec života, pro někoho jeho naplnění. Někdo věří, že smrt stojí na prahu nového začátku. Praktická stránka smrti, tedy způsob pohřbívání pro historika byla vždy ukazatelem kultury a historického vývoje spolu s keramikou, starobylými šperky, jež ukazovaly na vývoj zpracování kovů, nebo nejstaršími písemnými památkami.

    Chtěla bych se v tento čas zamyslet o umírání a hodnotě lidské důstojnosti. Chtěla bych o tom psát, protože mám pocit, že tato tématika zná jen dva extrémy.

    Názor, že člověk má právo rozhodovat o okamžiku své smrti a dožadovat se druhých, aby mu pomohli odejít, protože poslední důstojnost a hrdost člověka se projeví tím, že si člověk určí kdy… A pak křesťanská zaujatost utrpením, jakožto mystickým symbolem ukřižování a proto vlastně zvláštní milostí vyžadující sebeztotožnění s umírajícím ukřižovaným Kristem. Ale umírající Kristus je taky ona nesmírná bezmoc, beznaděj, bolest a trýzeň vyslovená ve slovech: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“ A ta slova jsou paradoxně největší útěchou v mé slabé víře. Protože prostřednictvím těch slov se Člověk stává opuštěným a zavrženým ničím a nikým a bez tohoto nic by zázrak vzkříšení byl jen pohádkou vytrženou z konceptu.

    Jsou mi cizí oba extrémy. Jsem věřící. Jedny z mých nejvroucnějších modliteb byly vysloveny za rychlou smrt pro některé blízké, která omilostní z lisu nesmírného utrpení. Ale nechci psát jako věřící člověk, který “ví”. Ale v prvé řadě jako člověk, který navzdory víře zažívá pochybnosti, bilancuje a přemýšlí.

    Kdysi mi velmi imponoval autor Satirikonu Petronius známý jako arbiter elegancie, muž, který raději rozbil převzácný pohár, než aby ho daroval císaři Neronovi, se slovy, že nesmí dovolit, aby takový skvost vlastnil někdo, komu schází vytříbený vkus, byť je to sám císař. Když pro údajnou účast na spiknutí proti císaři Petroniovi byla udělena milost sebevraždy (zrádci z ušlechtilých rodů směli zemřít svou rukou a nikoli rukou kata, podobně zemřel na příkaz tého císaře také stoický filozof Seneka), pojal svou smrt velkoryse. Nechal si do atria donést velikou vanu s horkou vodou, ponořil se do ní, podřezal si žíly, nechal si ovázat zápěstí a hodoval a radoval se se svými přáteli. Jako vždy hrála hudba a krásné spoře oděné dívky servírovaly na stříbrných podnosech samé lahůdky a nosily kafary s vzácnými víny. Jen chvílemi Petronius povolil obvazy, aby mohl pozvolna vyprchávat život z jeho žil. Chtěl si užít svou vlastní smrt. A nejen císaři k zlosti.

    Rozumněla jsem Pavlovi Tigridovi, Bohumilu Hrabalovi, nebo Vlastimilu Brodskému. Ztratil jsem svůj tvůrčí potenciál, ztratil jsem svou lidskou hodnotu, nemám, co bych nabídl, jsem starý (a Tigrid byl velmi nemocný), proč bych dál žil. Chci odejít s noblesou a hrdostí. Jako Petronis.

    Když jsem rodila své druhé dítě, rodila jsem dva dny a zažívala hrozné bolesti, které se s prvním porodem nedaly srovnat. Do té doby jsem věřila, že každá bolest s dá vydržet. Ale nedá. Bolest se stala na dlouhé měsíce hádankou, kterou jsem chtěla vyluštit. Vzpomínala jsem na lidi, které jsem znala a kteří v bolestech spáchali sebevraždu. Znala jsem dívčinu, o kterou se při rozvodu hádali rodiče, protože žádný ji nechtěl, ona pak dělala služku a chůvu druhé ženě svého otce a jejich dětem, aniž by ji odměňovali láskou. Ve 14 letech se zamilovala a v 15 letech se otrávila, protože on ji opustil a ona neměla proč žít. Znala jem kolegyni od mamky z práce, která měla rakovinu a v jednom záchvatu bolesti vyskočila z okna. Pamatovala jsem si ji jako veselou až trochu lehkomyslnou ženu. Četla jsem mnoho knih o smrti. Netrpěla jsem laktační psychózou. Chtěla jsem objektivně pochopit. Smysl bolesti a utrpení, význam umírání a smrti. Možná i proto se změnil můj velmi laxní přístup k Bohu. A přesto jsem ač obdařená vírou chápala touhu po smrti, po nebytí, po osvobození, po „vítězství“ nad bezmocí a bezmocností, po „zachování“ vlastní sebedůstojnosti.

    Když jsem začala chodit do hospice, chtěla jsem se něco o smrti dozvědět. Chtěla jsem se dívat směrem, kterým se dívají lidé, kteří odcházejí na druhý břeh a možná zahlédnout něco z toho, co vnímá vnitřní zrak člověka, který se loučí. Zajímalo mě, zda spatřím ty velké katarze, tu velkou mystickou zkušenost, nebo naopak naprosté zoufalství a nesmírnou bolest.

    O smrti jsem se asi nic nového nedozvěděla. Nepřestala mě lekat a nevzala mi naději. Nepřestala být smutná. Jen méně vzdálená. Neviděla jsem žádné velké katarze, protože velké katarze jsou neokázalé a skryté, nevystavuje je nikdo pateticky na odiv - bolest, zoufalství občas k vidění byla, ale také to, že dnes se fyzická bolest ve většině případů dá velmi podstatně umírnit i když za cenu utlumenosti. Více možná lze spatřit vnitřní samotu odcházejících, protože ani ten nejvíce milující člověk nemůže znát to, co člověk na prahu smrti. Všimla jsem si, že největší boj nezačne v okamžiku vyslovení diagnózy, ale v okamžiku, kdy pacient dostane vývod a uvědomí si svou definitivní bezmoc. Ale často jsem spatřila také prostou radost a schopnost radovat se z drobných požitků. Často lidé volají po knězi, ale častěji je pro ně největší radostí dobré jídlo, cigareta (která tam už neublíží), sklenka vína, hezká skladba, nebo společnost, když sestry někdy vyvezou ty zdravější do hospůdky. Viděla jsem, že často více než trpící trpí jejich blízcí.

    Viděla jsem zvláštním způsobem čisté bytosti pro svou bolest zbavené přetvářky. Bytosti ač slabé, křehké, přesto bytosti ve své vlastní podstatě, protože už neměli sílu nechat se rozptylovat nepodstatným. Ve své bezmocnosti byly bezbranné a křehké jako malé děti, jen místo dětské rozkošnosti je korunovala životní zkušenost. Ta jejich křehkost a bezbrannost byla něčím nesmírně krásným. Ačkoli krása není vhodné slovo. Možná naplněním lidství, života. Křehcí a bezbranní a neznalí přetvářky přicházíme na svět a křehcí a bezbranní a osvobozeni od přetvářky máme také odejít. Není v tom nic ponižujícího ani trapného. Hodnota lidské důstojnosti by měla být konstantní hodnotou vyspělé a humanistické společnosti. Hodnota lidské důstojnosti není podmíněna výkonem, stářím, láskou, kterou nás druzí milují. Nepadá s naší bezmocností, neužitečností, s naší samotou, když nás opustil partner, děti i přátelé, to si jen nutně myslíme. Ale není to tak! A ano pro eutanazii dost pravděpodbně zanemá říct, ano je to tak. S tvým zdravím odchází také tvá lidská hodnota, vzácnost i ryzost. Subjektivní pocit nešťastného člověka, který trpí především nesmírnou psychickou bolestí má být braný v potaz v tak závažné záležitosti jako je zabití člověka? Neměl by být primární úkol tu nesmírnou bolest duše a ducha zmírnit, pokusit se utišit, pomoci umírajícímu dát té bolesti smysl? Ukázat mu, že nepřestává být navzdory všemu krásnou lidskou bytostí? Upomenout ho na všechno, co v životě dokázal? Pomoci mu odpustit si, co nedokázal a zpackal? Že své už udělal, že vychoval děti, pracoval, platil daně a teď má bytostné a svrchované právo být slabý a křehký a umožnit druhým, aby ho opečovávali a obohacovali sami sebe svým těžce překonaným sobectvím. Pro duševní nemoc nesmíme trestat zločince, ale jiná duševní nemoc, kterou způsobuje utrpení, smí rozhodovat o žití a nežití? Křehké volání zabijte mě je asi v mnoha případech více zápasem vystrašené a ztrápené duše, která nedokáže splňovat normy a naplňovat hodnoty, které určuje naše společnost. A člověk by měl umírat s uzdravenou duší. A beze strachu.

    Nechci mudrlantovat, přiznám se, že jsem zbabělec a umím si představit pár situací v životě, kdy bych neměla odvahu žít. Ale jakým právem bych mohla chtít po někom, aby mě zabíjel a přispívat k tomu, že z „milosrdné“ smrti se stane bezcitná rutina jako základ genocidy zoufalých?

    Slyšela jsem mnoho lidí vyprávět, jaké pro ně bylo utrpení vidět své blízké umírat a jak by byli vděční, kdyby někdo to utrpení mohl zkrátit, vždyť zvíře se taky utratí.

    Jenomže my jsme lidé a to nás zavazuje. Protože skrze umírání dotváříme často plnost svého života. Když to předběhneme, něco malého, ale velmi zásadního chybí.

    Také jsem slyšela mnoho lidí vyprávět o tom, co pro ně často bolestné a dlouhé umírání blízkých znamenalo. Sblížení. Smíření. Znovunalezenou lásku. Pochopení. Odpuštění. Setkání. Obejmutí. Můj strýc po těžké mrtvici byl 3 roky ve stavu velmi blízkému komatu. Nehýbal se, sám nedýchal, nemluvil, jenom sledoval očima. Jeho mladinká dcera, má sestřenice, po třech letech překonala ostych a ano i odpor a navštívila ho a objala ho a on druhý den zemřel. Ano, mohla to být zajisté náhoda, ale já myslím, že ne. V hospici jsem slyšela mnoho příběhů o tom, jak lidé dlouhé dny dokáží čekat na své blízké, aby mohli zemřít v jejich blízkosti nebo naopak, jak dokáží čekat na okamžik, kdy je přemilující a láskou dusící příbuzní na okamžik opustí, aby mohli zemřít sami a v klidu, protože každý člověk má odlišné potřeby. Umírání dotahuje křivky našeho života. Vykresluje detaily. Posouvá i mění životy těch druhých.

    Velmi mě oslovila kniha A přesto říci životu ano psychiatra a zakladatele logoterapie Viktora Frankla, kultivovaného a ušlechtilého člověka, který přežil hrůzy koncentračního tábora v Oswietimi, kde zemřeli jeho rodiče i milovaná manželka. Zprostředkovaně napíšu jeden jeho zážitek, který mě téměř bytostně oslovil:

    Každý den odcházeli práceschopní daleko za tábor pracovat. Malé boty, nedostatečné oblečení, minimum jídla, venku mráz. Už pouhá cesta znamenala velké utrpení, ale kdo nebyl schopen práce, musel do plynu. Frankl psal, že při jedné cestě za prací s bolestí a obavami přemýšlel o rodičích a manželce, protože o nich neměl zprávy. Najednou ho naplnil pokoj a smíření. Uvědomil si, že vlastně nezáleží, jestli milovaní žijí. Nezáleží na tom, jak dlouho žijí. To, co je určující a co přesahuje člověka a jeho život je jeho láska, vztahy, co vytvořil, hodnoty, které vybudoval, každá stopa, byť sebemenší, kterou zanechal a která se stala ukazatelem někomu jinému.
    Monika Mochová

Jsem archivována Národní knihovnou

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031