• Povídky 20.10.2010 26 Comments

    http://alfa-centauri.blog.cz/1010/chlupatomale-devetideni-cili-nebojite-se

    http://alfa-centauri.blog.cz/1010/chlupatomale-devetideni-cili-nebojite-se

    http://www.ao.cz/clanek-baraka/salvador-dali.html

    http://www.ao.cz/clanek-baraka/salvador-dali.html

    Mistr jel modré období. Omylem koupil tubu s modrou vícekrát, tak proto. Měl s tím dost patálií, protože měl už nějaké zakázky objednané a jako na potvoru převážně přírodní, tedy zelené. Na oblohu by moc modré nevyplácal, chtělo to i bělobu, aby nebe nevypadalo jako modrá utěrka.

    Přemýšlel, jak by obešel zelenou, ale vždycky to nešlo. Zelená tráva nejde modrou nahradit, to je bez debaty a ani les by v modrém hávu asi nepřesvědčil. Objednané zakázky odsunul stranou a zašel do galerie kamaráda Tomáše. Tomáš zamkl galerii, vystrčil lísteček na dveře, že přijde za chvíli a společně s Mistrem šli za roh K Šílenému půllitru na jedno. Probrali počasí i své drahé polovice a Mistr nenápadně přešel k tomu, kolik obrazů by Tomáš ve své galerii mohl uživit v akci – modrá vítězí, modré období je in.

    Mno, podrbal se Tomáš za uchem, nějak se mi v poslední době nedaří, lidi se po galerii jen projdou, pár umytých bezdomovců se přijde ohřát a tváří se při tom, že nevědí, který obraz by koupili dřív, prostě kšefty v poslední době nejdou. Ale že jsi to Ty, Mistránku, něco domluvíme. Kolik bys modrých plátýnek vymaloval? Mistrovi se prozářila zachmuřelá tvář a navrhl šest, protože věděl, že půjde s nabídkou dolů. Také ano, nakonec se dohodli na čtyřech kouscích. Tomáš měl jednu podmínku. Ta plátna musí být prodejná, tedy žádné umění. Do zítra mi dáš názvy děl a uvidíme. Zapili dohodu a šli si po svých.

    Mistr měl v některých názvech jasno. Přeci nebude vymýšlet vymyšlené. Dívka v modrém určitě, je to sice starý, ale osvědčený film a navíc jde o ženskou a ty táhnou v jakémkoliv zbarvení. Modrá planeta, to je úplně nejlepší, protože i pan prezident napsal knihu - Modrá, nikoli zelená planeta. Vyloučil Modrý (Blue) efekt, modré pondělí i zprofanované - modrá je dobrá, modrou oblohou houhou divoké husy táhnou houhou i Modrý Mauritius a popřemýšlel o Modré záři nad Prahou. I když, do politiky se mu moc nechtělo, to už měl našlápnuto u Modré planety, chvíli se touto představou opájel. Zauvažoval u Modré pyramidy a tak se mu to zalíbilo, že měl v tu ránu třetí název. Ten čtvrtý ne a ne s ním hnout. Chtělo se mu už spát, tak si řekl, že by také mohl vymalovat přeci jen něco poetického a když může existovat Modrý slon a kocour Modroočko, že by mohl zkusit Modrou pavučinu. Viděl jich na fotografiích v poslední době na internetu dost, byl podzim a pavučiny byly momentálně v kurzu. Tedy těch v normálních barvách, ale sem tam, i v těch nenormálních.

    cobweb_21048_lg1

    Druhý den předložil Tomášovi všechny názvy budoucích pláten. Ten pokýval hlavou, ale váhal nad Modrou pavučinou, moc se mu do ní nechtělo. Nakonec to odklepnul a Mistr se šel dát do díla. Po týdnu vystavili v Tomášově galerii všechny čtyři obrazy a spustili vernisáž. Sezvali, koho znali, hlavně ty, co měli peníze a dali by se nachytat na Tomášův proslov, ve kterém nikdy neopomněl zdůraznit, že každý znalec umění po autorových dílech šílí a sbírá je, ať šlo o jakéhokoliv autora. Mistr se předpisově rděl a dělal skromného, zacinkaly skleničky s laciným vínem, přelitým do nasbíraných lahví z kontejneru s noblesní vinětou.

    Těsně před koncem vernisáže, kdy se o nějakých kšeftech vůbec nedalo mluvit, zašel za postávajícím Tomášem a Mistrem nenápadný muž a řekl: „Tu Modrou pavučinu beru, nabízím za ní 1500,- Kč a výhodnou zakázku pro Mistra. Za ostatní obrazy bych nedal ani pěťák.“ Mistrovi spadla brada, ale vidina zakázky ho přeci jen nabudila k přemýšlení. „O jakou zakázku by se jednalo“, pátral Mistr a těšil se, že to bude modré období pro nějakého kunčafta, který otevírá hotel. Nenápadný muž se usmál a řekl: „Nabízím Vám, abyste pro moji firmu maloval modré nebe k filmům ve 3 D.“

    Mistr se nadechl, že to tedy ne, co je to za šlendrián, takto mluvit s umělcem, ale vzápětí splaskl a uvědomil si, že je na správném místě ve správné době se správným člověkem a už neváhal. Vidina dobrých výdělků a hlavně stálých výdělků nabírala jasné kontury a Mistr roztáhl koutky k širokému úsměvu. Hlavou mu problesklo, že pověra, že pavouci nosí štěstí se naplnila, i když místo pavouka zaúřadovala pavučina.

    S nenápadným pánem si plácli a všichni tři se odebrali k Šílenému půllitru na jedno, vlastně na tři nebo na pět? Kdo by to počítal…

    http://www.chlazeni-nymburk.cz/zajimavosti/clanky/chlazeni-piva-v-minulosti-a-dnes.htm

    http://www.chlazeni-nymburk.cz/zajimavosti/clanky/chlazeni-piva-v-minulosti-a-dnes.htm

  • Povídky 18.10.2010 17 Comments

    Na této adrese jsou témata, která nám byla nabídnuta v časových rozmezích http://alfa-centauri.blog.cz/1010/chlupatomale-devetideni-cili-nebojite-se. Chňapla jsem hned po prvním a výsledek je zde.

    Na této adrese jsou témata, která nám byla nabídnuta ke zpracování v časových rozmezích http://alfa-centauri.blog.cz/1010/chlupatomale-devetideni-cili-nebojite-se. Chňapla jsem hned po prvním a výsledek je zde.

    http://www.milanknizak.com/193-obrazy-sochy-objekty/198-obrazy/208-obrazy-v-letech-1957-1970/

    http://www.milanknizak.com/193-obrazy-sochy-objekty/198-obrazy/208-obrazy-v-letech-1957-1970/

    Byla velmi krásná, krásnější v širokém okolí i v nedalekém městečku nebylo. Postavu měla jako bohyně, pleť alabastrovou, vlasy husté, vlnité, oříškové barvy, obličej dokonale souměrný, vše na ní bylo akorát. Věděla o sobě, že je výjimečně krásná a s mladíky si jen pohrávala, což je dokázalo hezky rozparádit. Psali na ni básně, nadbíhali jí, ale ona se jim jen smála. Chtěla se vdát za bohatého muže do města, užívat si života, snila obyčejný sen mladých dívek, které toužily být zaopatřené a životem jen tak zlehka protančit. Při jedné taneční zábavě v městečku poznala milého a také velmi krásného mladíka, který jí nebyl až tak lhostejný, ale měl jednu vadu. Byl chudý. Spolu tvořili krásný pár, ale ona věděla, že není pro ni ten pravý.

    Byl malý, na zádech hrb, který mu narostl, když mu špatně srostly kosti po úrazu z dětství. Oči měl laskavé a chytré, ale hyzdily ho zuby, které měl velké a tak stále vypadal, jako by nemohl dovřít ústa. Měl všechno, na co si vzpomněl, rodiče ho zahrnovali láskou a bohatstvím, které on později začal rozmnožovat. Byl chytrý, na co sáhl, to se mu vedlo. S ženami to neměl snadné, protože ty co se mu líbily, tak s ním nechtěly nic mít a ty co by si říct daly, tak ty se nelíbily jemu. Své potřeby řešil v patřičném domě, kde byl velmi vítán.

    Nebyl už nejmladší, když se jednoho dne potkali. On, ošklivec a ona, kráska. Okamžitě se do ní zamiloval a začal o ni usilovat. Nejdříve ho odmítala, ale zahrnoval ji dary, líčil jí, jak se s ním bude mít dobře a to se jí líbilo. Naznačil jí, že mu musí být věrná, že nesnese vedle ní jiného. Nad tím mávla rukou, protože věděla, že se jí vždy nějaká lest podaří, aby si užila náruče mladého muže. Jednoho dne kývla na to, že si jej vezme, ale za podmínky, že nebude sepsána předmanželská smlouva o majetku, jak chtěli jeho rodiče. Se vším souhlasil, jen aby byla jeho.

    Narodil se jim syn, ona byla hýčkána tak, že jí ani nechyběla náruč milence, stačilo jí, že se jí všude klaněli, jezdila do lázní, cestovala, se synem však byla v těchto radovánkách omezena. Najala chůvu, ale i tak už to nebylo ono. Začala se trochu nudit a obnovila přátelství s někdejším krásným mladíkem, který byl stále svobodný a stále chudý, i když se mu vedlo již lépe. Manžel nic netušil, stále se mu dařilo rozmnožovat majetek a tak si všichni dobře žili. Narodil se další syn a ona věděla, že je to syn milence, ale nikomu to neřekla.

    Byla svým způsobem šťastná, dostala to, po čem toužila, zrovna tak jako její muž. Život kolem nich byl vzdálený, až jednou k nim vešel až do domu. Psal se rok 1948 a nastal nový režim, vláda dělníků a rolníků. Jako všem, co měli nějaké majetky, i jim všechno vzali, ale nechali je bydlet v jejich domě v patře ve třech místnostech. Dům, ani dílna v přízemí jim už nepatřil, po čase se z nich stali chudáci. Nikdo se jí neklaněl, neobdivoval ani nepochleboval. Hádky byly na denním pořádku, ona začala svého muže nenávidět, i když se snažil, aby ona nemusela pracovat a mohla být ušetřena potupy a posměchu dříve závidějícím její postavení. Bylo pro něj stále těžší sehnat pro rodinu obživu, protože byl nemocný a starý. Ona jej paradoxně vinila ze zpackaného života, ponižovala a urážela ho. Nářky a lamentace ho ubíjely.

    Její krása uvadala, postava se zakulatila, i když v obličeji byla stále krásná. Její milenec ji dávno opustil, i když mu prozradila, že její druhý syn je jeho. Neuvěřil jí. Jednoho dne manžel zemřel a ona zůstala sama. Dospělí synové založili své rodiny. Denně se utápěla v pláči a lítosti nad svým životem, listovala v albu se svými fotografiemi z mládí a byla nešťastná. Z jejího trápení ji vysvobodila až milosrdná smrt.

    On i ona dostali, po čem toužili, ale oba nikdy nedostali lásku toho druhého. I když on ji miloval, za peníze si její lásku nekoupil a ona o jeho lásku nikdy nestála.

    Ilustrační obrázek z internetu

    Ilustrační obrázek z internetu

  • Povídky 06.10.2010 11 Comments

    Vygooglováno

    Vygooglováno

    Ona 1:

    Byl to obyčejný, sluneční den, ten den jsem vůbec neplánovala někam jet, chystala jsem se odpoledne se synkem jen na procházku do blízkého parku. Zavolal manžel, že končí v práci dřív, ať mu přijedeme naproti, že bychom mohli jít na procházku k Vltavě. To byl příjemný plán. Synek nadšeně souhlasil.

    Autobus přijížděl do stanice, držela jsem synka za ruku a pak se to stalo. Už nevím, co způsobilo, že se mi syn vytrhl z ruky a vběhl rovnou pod kola přijíždějícího autobusu. Tím pro mě skončil svět. Nebylo možné ten okamžik vrátit zpátky, vůbec jsem nerozuměla tomu, že mé dítě už není. Už navždy cítím jeho ruku v mé, která ho neochránila a úpornou snahu ten okamžik vrátit zpět, už nikdy si svoji vinu neodpustím.

    Kdyby ten den nekončil muž dříve, kdybych nesouhlasila s výletem, kdybych své dítě držela pevněji …

    Ona 2:

    Naše rodina byla šťastná, muž lékař, já ekonomka, dcera a syn. Od mala byla naše starší dcera vitální osobnost, dychtivá po všem novém, vstřebávala nové poznatky s nadšením a velmi si rozuměla se svým otcem. Byli na sebe velmi fixováni. Když dcera zakotvila v Americe, manželovi se po ní stýskalo, ale zároveň jí to moc přál.

    Náš syn byl od mala hodně nemocný, navíc byl zatížený rodinnou anamnézou, byl psychicky nemocný. Když dospěl, žili jsme střídavě odděleně, chvíli s námi přebýval, někdy byl ve svém bytě, který jsme mu dopřáli. Jednoho pozdního večera zavolal a naléhavě ji žádal o rozmluvu, která podle jeho slov nesnesla odkladu. Pokoušela jsem se ho přesvědčit, aby přišel příští den, ale naléhal tak, že jsem souhlasila s jeho návštěvou ihned. Po otevření dveří nastala naprosto nepřehledná situace. Vrhl se na mě s nožem, křičel o naší posmrtné záchraně, že nás přišel osvobodit od pozemských trápení, a že zajistí naše posmrtné vykoupení.

    Celá zkrvavená jsem utekla k sousedům, kteří se o mě postarali. Než zaúřadovala Policie, usmrtil mého muže, který se mu neúspěšně postavil a usmrtil i našeho psa. Když mě propustili z nemocnice, myslela jsem si, že syna už nikdy nebudu chtít vidět, byl hospitalizován na uzavřeném pavilonu. Po čase jsem došla určitého smíření a začala ho navštěvovat. Na nic si nepamatoval.

    Kdybych trvala na svém a návštěvu mu rozmluvila, kdybych mu vůbec neotevřela, kdybychom na něj třeba hodili peřinu a hlavně kdyby mi jeho lékař věřil, když jsem mu pár dní před tím volala, že se synův zdravotní stav zhoršil …

    Ona 3:

    Byli jsme mladí, šťastní manželé, narodilo se nám první dítě, duha se klenula nad našim životem, nějaké malé mráčky se vždy přehnaly bez větších bouřek. Co mě na mužovi nejvíc vadilo, bylo to, že nikdy nebyl v tu hodinu, kterou řekl, na místě kde měl být. Nebyl schopen dodržet slíbený čas. Takovou vlastnost mají spíše ženy, ale já byla a jsem stále, velmi dochvilná. U nás to prostě bylo naopak.

    Jednoho dne jsem zase na něj marně čekala na smluveném místě, ale dítě v kočárku spokojeně spalo, tak jsem nastavila obličej slunečním paprskům a pohupovala rukojetí kočárku jako pokaždé, když jsem se s kočárkem zastavila. Je to zvláštní, ale mívá to dost matek, že když se zastaví, bezděky začnou s kočárkem drncat, pohupovat, popojíždět sem a tam.

    Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Vysokou rychlostí přijelo auto a vjelo na chodník rovnou na kočárek. Upadla jsem a pak už si nic nepamatuji. Jsem bez dítěte a bez manžela. Nemohla jsem s ním dále žít, tu hroznou chvíli zavinil on.

    Kdyby se řidič neopil a nesedl za volant, kdybych počítala s manželovou nedochvilností a přišla později, kdyby nebyl tak nespolehlivý a přišel včas …

    Kdysi stály na rozcestí a rozhodly se pro jednu cestu. Jako my všichni dnes a denně. Ta cesta už nevede zpět, ale žádná cesta života nevede zpět, i když by Ony tak strašně chtěly. Chtěly by vrátit zpátky čas a dát se jinudy. Nejde to, nevermore, kráká havran

    “Tak tu sedím, badám, hádám, ani slova nevykládám ptáku, jenž, co na dně duše spřádám, vrývá tam svůj lesklý zor. Tak tu sedím, sním a bádám, na aksamit hlavu skládám; na polštář svit lampy padá jako vzpomínkový flór, v polštář sametový padá místo Ní jen smutku flór — — Ona — nikdy!Nevermore!”

    (POE, Edgar Allan: Havran, překlad Karel Dostál - Lutinov)

    Foto Pavel T.

    Foto Pavel T.

  • Povídky 30.08.2010 14 Comments

    foto003Byla vždy upravená, ráda se strojila, ale hlavně pro svého muže, aby se s ní mohl vytahovat. To jí dělalo dobře, když si ji pyšně vedl na procházku. Svým blízkým dělala, co jim na očích viděla. Když měla přijít na návštěvu vnučka, umotala do polévky obzvláště malé játrové knedlíčky, aby je malá měla akorát do pusy.  Když se jim začalo dobře dařit, nakoupila synům elektrické spotřebiče, malé zlatý řetízek s přívěskem, náušnice a mnoho jiných věcí.

    Začali s rekonstrukcí domku a při té příležitosti muže upozornila, že zábradlí v patře nad schodama je uvolněné, co kdyby se s malou utrhlo, že to musí dát do pořádku. Slíbil jí to a ona pak v rámci jiných starostí na to zapomněla. Z gruntu předělávali koupelnu a ji to moc těšilo. Jen ten výběr obkladaček a dlaždic, vůbec se neuměla rozhodnout, jaké by chtěla. Také se nemohli dohodnout, zda jen sprchový kout nebo vanu. Ona bránila svůj požadavek na vanu, který podepřela pádným argumentem. Až sestárnou, budou se třeba potřebovat koupat v bylinkách a to by ve sprcháči tedy rozhodně nemohli.

    Nic neponechávala náhodě, všechno domýšlela, aby ji nic nezaskočilo. Dala si také do pořádku zuby, přišlo ji to na pár tisícovek, ale ona jich nelitovala, jen když se bude stále líbit svému muži. Ten se měl co otáčet, ale slušně prosperoval a tak si dobře žili.

    Štěstí jí kazil jen neblahý maminčin zdravotní stav, denně za ní docházela, ale maminka ji už občas nepoznala. Těžce s rozhodovala, že bude muset maminku umístit do nějakého zařízení, protože se o ni bála. Bylo to čím dál horší. Jednou jí dokonce telefonovali do práce, že maminka chodí po ulici v noční košili. Už nebylo zbytí, musela něco podniknout. Vyřešil to za ni život, vlastně smrt. Maminka odešla tam, odkud se nevrací.

    Čas plynul, události se kupily, navštívila je zlá nemoc. Denně chodila za svým mužem do nemocnice, byla mu velkou oporou.

    Jednoho dne přišla z práce a z nákupu potravin, potraviny uklidila tam, kam patřily a dala se do vaření jídla. Posléze vypnula sporák, vzala šňůru na prádlo a šla po schodech nahoru. Šňůru uvázala k zábradlí, druhý konec se smyčkou si přehodila okolo krku.

    Pohlédla nahoru, kde střešní okno rámovalo modré nebe a klidným hlasem řekla. „Už jdu.“ Přelezla přes zábradlí a zhoupla se dolů. Už nemohla posoudit, zda její muž to zábradlí opravil dobře. Odešla za ním, půl roku po jeho smrti.

    plac

  • Povídky 29.08.2010 19 Comments

    truth_hurts_by_xjust2niteokChodili do zaměstnání asi na stejnou, bezbožnou hodinu ranní, i když každý jinam, oba vycházeli z protějších domů s denní pravidelností a neznali se. Mimo pozdravu a vzájemného úsměvu spolu nepromluvili. Jen on, když se míjeli, někdy použil gesto, kterým říkal, líbíš se mi. Palec nahoru nebo spojil palec s ukazováčkem do kroužku a mávl jím od úst směrem k ní, či jí poslal rovnou vzdušný polibek nebo jí jen tak zamával. Líbilo se jí to, oplácela mu úsměvem a vztyčeným palcem nahoru. 

    Po nějakém čase začala doufat, že od němohry přejde k činům, že ji osloví a věci se pohnou kupředu. Němohra ji přestávala bavit, přemýšlela, proč tak otálí, nezdál se jí být tak nesmělý, jak to z dálky vypadalo. To, že by na něj promluvila ona jako první, jí nezapadalo do představ romantického seznámení. Kytici květů neočekávala, to už by byl asi moc velký kýč.

    Jak to narafičit, aby promluvil, aby ji někam pozval, zkrátka, aby spolu začali chodit. Vzrušovaly ji představy společných schůzek a tak se postupně do něj zamilovávala, i když se na něj víc a víc zlobila pro jeho nepokročení k činům.

    Pár dní ho viděla s jedním mladým mužem, který jí také zamával a začala mít pocit, že své představy o jeho náklonnosti k ní může rovnou zahodit. Nevěděla nic určitého, svým vzezřením on, ani ten druhý, nenaznačovali jinou orientaci, než tu většinovou.

    Den, kdy se vše úplně změnilo, konečně jednou nastal. Šel sám, poslal jí vzdušný polibek, ukázal tři prsty a pak ukazováčkem namířil proti ní. Pochopila, že chce ve tři hodiny přijít k ní. S úsměvem zvedla palec nahoru a pokývala hlavou, že souhlasí. Vůbec jí nepřišlo divné, že by neznal její jméno a ve kterém bytě bydlí. Takovou maličkost si přeci mohl zjistit bez problémů. O to více jí to připadalo romantičtější.

    Byt moc uklízet nemusela, ani běžet nakupovat, všechno možné pro občerstvení a pití měla doma. Spěchala z práce domů, aby se stihla upravit tak, aby mu vyrazila dech a ve tři hodiny napjatě očekávala zvonek. Ještě ve čtyři hodiny doufala. Zvonek zazvonil v osm hodin večer. Váhavě, ale radostně otevřela dveře. Ve dveřích stáli dva. On a ten druhý, se kterým ho před časem potkala. Oba pozdravili a on řekl. Hned jsem věděl, že to máš taky ráda ve třech.

    Zavřela dveře, nevšímala si vytrvalého zvonění a šla si pustit televizi. Pomalu upíjela víno, které si zvečera otevřela. Slzy jí stékaly po tvářích a míchaly se s vínem, které polykala.

    Foto TlusŤjoch

    Foto TlusŤjoch

Jsem archivována Národní knihovnou

 

Říjen 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031