• HOSTÉ 04.10.2010 27 Comments

    S Emilkou Aberlovou jsem se prostřednictvím Zuzany Z. seznámila na křtu knížky „Nejsem žádná lvice“, kam nás pozvala autorka Petra Braunová. Křest se vydařil, Kamila Moučková je určitě mladší než uvádí data, která jsou oficiální, byla milá a šaramantní, my tři pozvané jsme džusu i vína popily a dobrou vůli spolu poměly.

    Od té doby nás Emilka občas potěší svým mailovým vyprávěním o tom, co se jí přihodilo, např. před nedávnem o tom, jak udělala dobrý skutek, když pomohla s žehlením prádla své dceři a tento dobrý skutek byl po zásluze potrestán, tedy, že se zamotala do elektrické šňůry a zlomila si ruku. Litovala jsem ji, ale jejímu vtipnému, neuvěřitelnému vyprávění jsem se přesto musela smát.

    Tentokrát nám napsala svůj zážitek s komentováním jistého článku a to jsem už neodolala a požádala ji, abych mohla její vyprávění zveřejnit u sebe na blogu, abyste nepřišli o její jemnou poetiku. Emilka dovolila, tak pojďte, počtěte si:

    ade137c8fad_hubnuti_dieta_c_profimedia_cMinulý týden jsem na idnes – rubrika ona-dnes – narazila na nový zdravovědný článek o správné dietě. Jak se jedině správně stravovat, abychom byly zdravé, štíhlé a vitální. Ráno – plátek knekebrotu, dvě ředkvičky a plátek netučného sýra; svačina – jedno jablko, oběd – plátek kuřete (ryby), miska syrové zeleniny + dvě špagety, svačina – půl grapefruitu,netučný jogurt, večeře – plátek kuřete (ryby) + miska zeleniny. A budeme tak zdravé; tak štíhlé – a bóže – tááák šťastné – až do smrti!

    Dovolila jsem si po pravdě odpovědět a napsat, že: jsem tlustá; nehodlám držet dietu; a moje dcera, protože ví, co se mnou dieta dělá – jak dovedu být programově, spisovně a tlumených hlasem zlá, že mi řekla, ať si pořídím nové hadry, a ať hlavně proboha nedržím žádnou dietu!!

    Reakce byly naprosto očekávané. Malá část odmítla příspěvek jako naprostou fikci – to co píšu i to, co mi řekla moje dcera přece nikdy nemohla být a nemůže být pravda! Drtivá většina bouřila, protestovala, uštěpačně kvitovala, odsuzovala nás obě dvě.

    A já jsem si pomyslela, jestli tyto názory nejsou pouhým hlubokým nedorozuměním.

    dieta-na-posledni-chviliTato kritická většina totiž podle mě zaměňuje dvě věci. Kvalitu života a zdraví/vzhled člověka. Pokud bych dotáhla jejich názory až do samotného konce, muselo by z jejich závěrů být naprosto jasné, že jenom člověk zdravý, štíhlý a zevnějškově udržovaný žije a má nárok žít kvalitní život. Nikdo, kdo je hluchý, slepý, tlustý, bez nohy, znetvořený …. prostě NEMŮŽE mít kvalitní a plnohodnotný život!

    Tak jsem si sama sebe představila:

    Je mi osmdesát, ležím na smrtelné posteli a v duchu se tetelím štěstím, jak jsem si prodloužila život o pět let, protože jsem si za posledních patnáct let odřekla všechno, co mám ráda. Výtečná, chutná a kvalitní jídla, která nejsou z náhražek a ošizená. Dobré, chutné a kvalitní červené a bílé víno. Kdybych si to všechno dopřála, mrsklo by to se mnou už před pěti lety, a hle hle! Jsem tu ještě v osmdesáti!

    Stále více na mě dotírá myšlenka, zda iracionální strach ze smrti mnozí – totiž, hlavně mnohé – nezahánějí tím, že si myslí, že smrt ošidí. Přece, pokud budou štíhlé, zdravé, vystajlované a zliftingované, smrt na ně přece nemůže - ony jsou přece ještě mladé!!!

    No, není lépe se k tomu propadlišti blížit dobře napapána, v jedné ruce talíř s tatarákem, ve druhé lahvičku červeného, v kapse pro případ nouze 200g kvalitní čokolády a volat: Stálo to za to!!“?

    Emílie Aberlová

    Podle Pavla T. je rok 2010 rikem čokolády (čekulády), nevypadá to špatně ...

    Podle Pavla T. je rok 2010 rokem čokolády (čekulády), nevypadá to špatně ...

    Ilustrační fotografie jsem si vypůjčila z internetu.

  • HOSTÉ 15.06.2010 8 Comments

    Něco o filmech a hercích.

    medra11Prvních šest let po narození jsem s rodiči a starší sestrou žil na male vesnici blízko Mníšku pod    Brdy, a to ještě kus od kraje vesnice a tudíž dost v izolaci. Můj tehdejší svět byla jen moje fantazie. Žil jsem  ve snu pohádek. V nejbližším lese, kde se říkalo „Ve Včelníku“ jsem pak prožíval všechny ty tajemné  scénky z pohádek Boženy Němcové. V nedalekém Mníšku (Lážov Káji Maříka) se čas od času promítal film.  Tam v bývalé sokolovně se promítaly filmy pro Říši nezávadné a s rodilči jsme tam několikrát vyrazili.  První film, ten jsem viděl v mých čtyřech letech byl Jan Cimbura. Nechtěl jsem věřit svým očím a uším!!  Tady najednou vidím takový krásný děj, kterému jsem sice za mák nerozuměl, ale co se na tom  pomačkaném prostěradle na zdi odehrávalo! Z toho filmu si jenom pamatuju, že tam hořel dům, že tam  někdo rozbíjel nádobí v nějaké hospodě, ale celkově to pro mne byl nezapomenutelný zážitek.

    V roce 1946 jsme se pak odstěhovali na Sázavu do Městečka nad Sázavou, malé malebné vísky. To už jsem byl „velkej“ kluk, bylo mi osm let a to jsem už pravidelně chodil na promítání do Poříčí, tam se tehdy také promítalo v Sokolovně, teď už né bývalé, protože Německá tisíciletá říše na štěstí trvala o trochu méně, než si troufala. A tam jsem viděl překrásný barevný film anglické provenience „Kniha Džunglí“ s výborným indickým hercem chlapcem – Sabu. To byl můj druhý film, který jsem viděl. To bylo pro mně něco neuvěřitelného. Malý Sabu skákal pomocí lian ze stromu na strom přes řeku, potom zápasil s tygrem Shir-khanem, ketrého zabil a triumfálně přivezl do vesnice. Poté, co někdo zapálil džungli a všechna zvířata prchala před ohněm, malý Sabu přijel na slonu zachránit svoji matku z vězení.

    Krátce po tom se tam ještě promítal černobílý film, opět se Sabu „Miláček slonů“. To už jsem byl malým filmoholikem. Každou sobotu jsem seděl v Poříčí v „biografu“ jak se tomu tehdy říkalo v první řadě a dychtivě jsem „lízal plátno“. Po válce se roztrhl pytel s filmy z Ameriky. Hodně grotesek s Pepkem námořníkem, Myšákem Mickeyem, Kačerem Donaldem a jeho družkou Daisy, to jsem baštil. Pak přišly další filmy tenkrát z Ruska, a na dva nezapomenu. Jeden byl „Kamenný kvítek“ a druhý „Pověst o lese“. To se Rusům povedlo!! V tom Kamenném kvítku hrál vynikající ruský herec Družnikov. Nicméně nejraději jsem chodil na flmy americké, bylo jich tehdy hodně, mnoho válečných, „Perutě pomsty“ „Pět Sullivanů“ „Boj o moře“ „Guadalcanal“ „Lassie se vrací“ a mnoho jiných. Potom přišel nádherný černobílý film anglický s Lawrencem Olivierim „Hamlet“, někdy kolem toku 1949. Z toho filmu jsem si Lawrence zamiloval. Tam předvedl přepychový souboj v šermu. Pak hrál ještě po nějakých deseti letech Richarda třetího ve stejnojmenném širokoúhlém barevném filmu. Tehdy se ale začal zaplňovat trh filmama ruskýma. Samozřejmě válečnýma, i když tam byl mezi nimi slušně udělaný film „Patnáctiletý kapitán“ filmový přepis stejného mnou oblíbeného románu Julesa Verna. A tak filmy „Muž osmi tváří“, potom filmy o ruských partyzánkách (ne tedy o cigaretách české provenience, které byly vyráběny z koňského trusu) „Zoja“ a „Marita.“ Potom přišla leta padesátá a to už o dobrý film byla bída. Tehdy se to hemžilo ruskými velkofilmy jako „Mladá garda“ „Příběh opravdového člověka“ „Stalingradská bitva“ „Pád Berlína“, kde na konci filmu, kdy celý Brlín ležel v troskách a německá armáda se válela v krvi mladá sovětská vojanda Nataša před nastoupenou jednotkou, kde byl přítomen dvoumetrový švihák v bílém saku J.V. Stalin a kterého Nataša oslovila: „Soudruhu Staline, mohu vás políbit?“ A on že ano a Nataša se mu přissála na jeho rty. V této pompézní kravině (i když nechci bagatelizovat statečnost obyčejných sovětských vojáků a jejich zásluhu na porážce Nácků) hrál i Jan Werich reichsmaršála Goeringa, čímž mně namíchl, že se nechal k něčemu takovému dostrkat. Asi neměl na vybranou a budiž mu to odpuštěno. Vyjímečný byl film „Osud člověka“

    Ten Jan Werich se pak ještě předvedl ve dvojfilmu „Císařův pekař a Pekařův císař“, kde se mi líbilo herecké obsazení, ale ten celý motiv filmu odpovídal té blbé době raných let padesátých. Zachránil ten film jenom Werichův vtip. Ty překrásné monology, kdy Císaři pánu ukázali jeho portrét a řekli: „Jeho císařská milosti, jako byste si z oka vypadl“ A na to císař opověděl: „Ano, ale když jsme si tehdy z toho oka vypadli, tak to už je prosím osmnáct let“ Herecké obsazeni výborné. Filipovský a Franta Černý tam předvedli výkon. Konec filmu to všechno zkazil a Voskovec prý pak v dopise JW vynadal. Ale cením si toho, že prý Werich prosadil, aby tam hrála odkopnutá herečka Nataša Gollová. Je li to pravda, Wericha si cením. V záplavě českých pitomých flmů, na které se nedalo dívat, jako na př: „Němá barikáda“, „Pětistovka“, „Akce B“, „Únos“, „Parta brusiče Karhana“ „Racek má zpoždění,“ Dovolená s Andělem“ a „Anděl na horách“ a potom ty ruské slabotiny jako „Odvážná školačka“, „Tankista Andráš“, „Čuk a Gek“ byl našinec ztracen. Nedalo se na nic dívat.

    Občas, leč velice zřídka se objevil film na který se dalo dívat a to většinou pro herecké obsazení. Dva z nich, které si pamatuji byl přepis románu Fráni Šrámka „Měsíc nad řekou“ a „Stříbrný vítr“ a také Včeličkovu „Kavárna na hlavní třídě“. Tu zachránil Karel Hoger. Další dva filmy, politicky neutrální byly dvě detektivky „105 % Alibi“a „Kde alibi nestačí“, který pak korunoval už slabší „Ještě jednou alibi“. Tam zase exceloval Hoger a už slabší Josef Bek, starý klaďas. Pro kluky tehdy přišel bláznivý film, parodie na Westerny „Ruce vzhůru“ pitomost, ale na Tortikolu, který papal mrtvolky tehdy stály fronty maldíků a mladic. Zřejmě z popudu Zdeňka Nejedlého Barrandov vytvořil husitskou trilogii, ve které udělali z Mistra Jana Husa prvním komunistou. Před tím vytvořený film „Jan Roháč y Dubé“ se povedl lépe asi tím, že nebyl tak zpolitizovaný.

    Tehdy bylo vytvořeno „Kino retrospektivních filmů“ v kině Metro na Národní třídě v Praze, aby se něco vydělalo a uhradily se výdaje za ty pokrokové prodělečné pitominy. Tam se dávaly staré české filmy z doby předválečné i válečné, a tam jsem byl často na sobotních matiné. Tam jsem shlédl všechny čtyři filmy W + V, „Pudr a benzin“, „Peníze nebo život“ a dva slabší „Hej rup“ a Svět patří nám“. Pudr a benzin jsem viděl sedmnáctkrát a znal jsem zpaměti celé úseky, kde W a V dělali seky. Jejich průvodcovství na Pražském hradě je přímo klasické. (Ta scéna v mlze.) V Metru dávali i filmy s Vlastou Burianem, nejkrásnější byl „Katakomby“ a ten, kde hrál Burian trojroli - „Tři vejce do skla“. Tam exceloval i Bohuš Záhorský. Filmy „Těžký život dobrodruha“, „Paklíč“, „Pelikán má alibi“, „Valentin dobrotivý“, „Karel a já“, „Cesta do hlubin študákovy duše“ „Holky nedejte se““Muži v ofsajdu“ „Minulost Jany Kosinové“ (Tam jsem se navždy zamiloval do Vlasty Matulové), „Řeka čaruje“, „Hotel Modrá hvězda“ „Turbina“, „Kristián“ s Oldřichem Novým, „Eva tropí hlouposti“ „Otec Kondelík a ženich Vejvara“ ve většině z těchto filmů hrál i kouzelný Eman Fiala, který byl s jeho bráchou Futuristou vlastním bratrem paní Třešňákové, manželky pana Třešňáka, holiče v Mníšku pod Brdy, kam mně maminka brávala „k holiči“ na zastřižení ofinky. Tam jsem také ještě za války Emana zahlédl.

    Těch filmů, které jsem v Metru viděl, bylo mnoho a takové filmy mně dodávaly trochu optimizmu. Ty zmíněné české a ruské pokrokové pitominky jsem shlédl jen díky tomu, že jsme mnohokrát byli nahnáni do kin „se školou“ a sice ve Vršovicích, kde jsme od roku 50 bydleli. Bylo to bývalé sokolské kino „Vzlet“ a také dvě kina ve Vršovicích, jedno kino „na Míčánkách“ později přejmenované na kino „Práce“ a dále kino „Pilotů“ ve starých Vršovicích. V tom kině Pilotů prodávával zmrzlinu rodilý Ital pan Berganozzi Amadeo, kterému jsme přezdívali „Ber na kozy“. Zmrzlina výtečná. Měl též bratra v Chotkově ulici, v t.zv. Myší díře, také zmrzlináře. Nedávno jsem se dozvěděl, že oba bratři Berganozziové byli ruští agenti. Píše o tom Karel Pacner ve své obsáhlé knize „Československo ve zvláštních službách.“

    V polovině let padesátých se začaly objevovat lepší cizí filmy, barevný anglický film, přepis Klapkova románku „Tři muži ve člunu“, dále „Pes Baskervillský“.  Dobrý byl i norský film „Syn přístavu“, kde na závěr zpívá nějaký norský mužský sbor Griegovu kantátu „Poznání země“, když se hrdina filmu, námořník se svou lodí vrací do přístavu, kde jeho i celou posádku lodi očekávají jejich rodiny. Ta kantáta je velice podmanivá píseň je to vlastně kantáta opěvující norského krále Olafa Trygvasona prvního, který roku 1000 padl v bitvě u Svolderu. Tu kantátu jsem i já kdysi zpíval ve větším evangelickém cirkevním mužském sboru a slyšel ji ve Smetanově síni zpívat estonským 120 ti členným mužským sborem v říjnu 1958. Ktěm cizím filmům z let padesátých můžu ještě přiřadit francouzské „kovbojky „Fanfán Tulipán“ s mladým Gererdem Phillipem a tuším Ginou Lolobrigidou, „Rytíř bez zákona“ „Ruy Blas“ „Slečna ze Scuderi“, „Mzda strachu“ s Yvesem Montandem „Moulin Rouge“, „Tři Mušketýři“ s komikem Bourvillem, filmy „Scaramouche“ „Hrbáč“ s hezounem Jeanem Maraisem Polský velkofilm „Křižáci“ a nakonec výborná brazilská kovbojka, kterou bych ještě rád někdy viděl „O Cangacieiro“.

    Po vojně, to už se psaly pozdní leta padesátá a začalo uvolňování i v kultuře. Tehdy přišel francouzský film, který člověka přenesl přes celou USA „Amerika očima Francouze“ Byl to film VELICE francouzský, Ameriku tam dost sjel, ale byl bezvadně provedený. Úvodní scéna lodi plující pod mostem Golden Gate Bridge přes průliv Golden Gate v San Francisku, to byla strhující sekvence. Také jsem si to jednou zopakoval „In natura.“ Další velkofilm, tuším Švédský byl „The flying clipper“, panoramatický film, který diváka zanesl do všch přístavů Středozemského moře. Hezká scéna, kde jeden z kadetů lodi dostal akutní apendicis a přilétla pro něj helikoptéra americké mateřské lodi, kde byl operován a pak pár dní ztrávil na lodi jako jeden z US námořníků. A talisman lodi, malý šimpanz, který po té co sbaštil kapitánovi snídani utekl z lodi, apak zoufale, někde v Libanonu stopoval auta, aby se včas dostal na loď. Také Belmondo si zaskotačil v dobrém filmu „Muž z Ria“ A co krásný film z Pacifiku „Poslední ráj“?

    Pak přišly německé indiánky dle románů Karla Maye s Vinetouem a Oldou Šetrným. Hezké filmy pro děti s věčně napomádovanou Nšo či a Rybanou. Tyto divošky dle všeho používaly zubní pastu Thymolin a šampon De-Miclén. Jedním z filmů, které mám dosud nejraději byl americký film, kteý přišel do vlasti v roce 64 byla kovbojka „Sedm statečných“ „The magnificent seven“. Bylo dobře, že film nebyl dabovaný, takže tam vynikl i mexický přízvuk bandity Calvery, kterého hrál Ukrajinec Eli Wallach. Film byl bezvadně obsazen, Yul Brynner si v něm postavil pomník, vzpomínám na scénu, kde obchodní cestující chtěl financovat pohřeb zemřelého Indiána, každý se bál vesnických pistolníků, kteří by pohřeb nedovolili a Yul, ostřílený kovboj hlubokým hlasem řekl: „Oh hell if that’s whaťs holding it up, I will drive the rig“! („U četra, jestli to je celý problém, tak já s tím pojedu“! volně přeloženo). A už to jelo. Ale o už jsem zajel do pole filmů zahraničních a tak je teď na chvíli nechám.

    No a to už tady byla „Nová vlna“, kde hodně udělal Miloš Forman. A šedesátá leta jela na plno a nezastavil to ani Jiří Hendrych, bolševický politíčeskij rukovodítěl. Tehdy se objevil dost na tehdejší dobu film „Dva z onoho světa“, kde si zahrál dvojroli dvojčat muzkantů Oldřich Nový. Výborně mu sekundovala výborná Dana Medřická, velice slabý tam byl Jan Tříska. Filmy Nové vlny snad byl vrchol Československé kinematografie, v roce 68 už jsem byl pryč, a filmů současné produkce jsem mnoho neviděl. Roztomilý byl seriál „Bylo nás pět“ dobrý byl i „Musíme si pomáhat“, tam slušně zahrál i Bolek Polívka, kterého jinak nemusím. Ten film a ještě i „Kolju“ a „Obecnou školu“ jsem viděl zde v Kanadě naštěstí vše v českém znění a s anglickými titulkami. Ty titulky se jim samozřejmě nepovedly, jak je možné do angličtiny přeložit ty klasické věci, jako Svěrákův projev v pražském Metru „Konec vysíláni v ruštině?“ a ptom, když malému Koljovi  Svěrák řekne: „Pojď pryč, než si pro nás přijde Zubatá!“

    To už se ale dostávám k hercům a filmům, které jsem zhlédl zde v Kanadě. O tom ale jindy.


Jsem archivována Národní knihovnou

 

Prosinec 2017
P Ú S Č P S N
« Lis    
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031