• Různé 07.10.2010 20 Comments

    vygooglováno

    Ilustrační foto - vygooglováno

    Pochybuje někdo o tom, že by se potřeboval s invalidním vozíkem učit jezdit? Já až do včerejška ne. Bóže, co je na tom? Kolik kočárků jsem uřídila, uměla s nimi i do metra po jezdících schodech, tlačit takový vozík nemůže být problém, obzvláště když už jsem si to vyzkoušela v nemocnici, před nemocnicí. Přehlédla jsem jednu drobnost, s vozíkem jsem nemusela překonávat žádnou překážku.

    Pár dní máme hlavu rodiny doma a včera jsme ho musely odvézt ke speciálnímu lékaři na soukromou kliniku na Karláku, kam byl objednán. Vozík Katka vypůjčila v půjčovně v Thomayerce (krásných 25,- Kč na den), naložila do kufru a tak nic nebránilo, v patřičnou večerní hodinu přesunout muže na dané místo, kam se dříve dopravoval sám po svých.

    Na Karláku jsme pracně vozík vyrvaly z kufru auta a vydaly se překonat nevelký kus cesty ke správnému domu. Jízda probíhala dobře, až při vstupu do domu jsme se poprvé zasekli. Pod vraty byl malinko zvýšený kovový práh, překážka, která se pro nás ukázala být komplikovaně překonatelná.

    Katka se vpředu vozíku snažila zvednout přední kolečka, já, vzadu, jsem cloumala vozíkem kupředu, pán co se nachomýtl u Katky, jí pomáhal vozík zvednout, což se po usilovném snažení podařilo a já, jak retardované stvoření nadzdvihla zadní část vozíku, mohutně do něj drcla a náš pasažér se poroučel dopředu ke Katčiným nohám. Vyrovnaly jsme to, úplně na zem nám nespadl, ale musely jsme vyslechnout lamentaci, že máme příště vyfasovat vozík s bezpečnostním pásem.

    To už ve mně a Katce začal vystrkovat své rohy starý známy smích hysterák, ale zatím jen bublal. Po překonání tří malých schůdků, kdy jsme našeho pacienta raději přesunuly pěšky, jsme se zdárně dostali k výtahu. Vstup do něj se zdál nepředstavitelně úzký a já se začala obávat, že v přízemí zůstaneme navždy. Ale dopadlo to dobře, nasoukali jsme se do malého výtahu všichni tři, přes zaúpění sedícího, že jsme mu chtěly nárazem do stěny výtahu zlomit nohu. Do čtvrtého, zavelela hlava rodiny. Ve čtvrtém patře jsme zjistili, že jsme špatně, znovu jsme se nasoukali do pidivýtahu a konečně jsme dorazili správně. Hysterák už měl slušně navrch, ale dařilo se jej tlumit. To jsme ještě nevěděli, že není všem dnům konec a to nejlepší teprve přijde.

    Na zpáteční cestě jsme byly už otrlé a Katka dostala nápad, že když už víme jak na to (při zvedání předních koleček musí ten, co vozík tlačí, zatlačit rohy rukojeti k zemi a tím se kolečka v pohodě zvednou), tak ty tři malé schůdky sjede. Úpěnlivě jsem ji žádala, ať to nedělá, ale popadla ji pýcha, odmávla mě, že to svede. Šla jsem tedy napřed a pod schody nevěřícně zírala.

    První dva překonala bravurně a na tom třetí šel náš otec rodiny na záda i s vozíkem a Katka na břicho na něj. Snažila jsem se je sice za ty přední kola zastavit, ale nezvládla jsem je. Hysterák vypukl naplno, Vozík jsme postavily na kolečka i s jeho pasažérem a za ubrečeného smíchu jsme dorazili k autu. Hlava rodiny opět spustila lamentaci, že bude příště potřebovat nejen bezpečnostní pás, ale také helmu, o nárazníku nemluvě. Ale to už jsme šťastně uháněli k domovu a já jsem jej mírnila slovy:“Prosím Tě, o co Ti jde, přežil jsi bez úrazu, my taky, koukej z okýnka, Prahu jsi tři měsíce neviděl, hezky se raduj.“

    Nevšimla jsem si, zda tam měli bezpečnostní kamery, ale jestli ano, tak se možná bezpečnostní agenti smějí doteď, jako já, když si na tu neuvěřitelnou jízdu vzpomenu. Jo a v listopadu, tak to tam jedeme znovu…

    Faustův dům, vygooglováno

    Ilustrační foto - Faustův dům, vygooglováno

Jsem archivována Národní knihovnou

 

Říjen 2010
P Ú S Č P S N
« Zář   Lis »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031