• Povídky 06.10.2010 11 Comments

    Vygooglováno

    Vygooglováno

    Ona 1:

    Byl to obyčejný, sluneční den, ten den jsem vůbec neplánovala někam jet, chystala jsem se odpoledne se synkem jen na procházku do blízkého parku. Zavolal manžel, že končí v práci dřív, ať mu přijedeme naproti, že bychom mohli jít na procházku k Vltavě. To byl příjemný plán. Synek nadšeně souhlasil.

    Autobus přijížděl do stanice, držela jsem synka za ruku a pak se to stalo. Už nevím, co způsobilo, že se mi syn vytrhl z ruky a vběhl rovnou pod kola přijíždějícího autobusu. Tím pro mě skončil svět. Nebylo možné ten okamžik vrátit zpátky, vůbec jsem nerozuměla tomu, že mé dítě už není. Už navždy cítím jeho ruku v mé, která ho neochránila a úpornou snahu ten okamžik vrátit zpět, už nikdy si svoji vinu neodpustím.

    Kdyby ten den nekončil muž dříve, kdybych nesouhlasila s výletem, kdybych své dítě držela pevněji …

    Ona 2:

    Naše rodina byla šťastná, muž lékař, já ekonomka, dcera a syn. Od mala byla naše starší dcera vitální osobnost, dychtivá po všem novém, vstřebávala nové poznatky s nadšením a velmi si rozuměla se svým otcem. Byli na sebe velmi fixováni. Když dcera zakotvila v Americe, manželovi se po ní stýskalo, ale zároveň jí to moc přál.

    Náš syn byl od mala hodně nemocný, navíc byl zatížený rodinnou anamnézou, byl psychicky nemocný. Když dospěl, žili jsme střídavě odděleně, chvíli s námi přebýval, někdy byl ve svém bytě, který jsme mu dopřáli. Jednoho pozdního večera zavolal a naléhavě ji žádal o rozmluvu, která podle jeho slov nesnesla odkladu. Pokoušela jsem se ho přesvědčit, aby přišel příští den, ale naléhal tak, že jsem souhlasila s jeho návštěvou ihned. Po otevření dveří nastala naprosto nepřehledná situace. Vrhl se na mě s nožem, křičel o naší posmrtné záchraně, že nás přišel osvobodit od pozemských trápení, a že zajistí naše posmrtné vykoupení.

    Celá zkrvavená jsem utekla k sousedům, kteří se o mě postarali. Než zaúřadovala Policie, usmrtil mého muže, který se mu neúspěšně postavil a usmrtil i našeho psa. Když mě propustili z nemocnice, myslela jsem si, že syna už nikdy nebudu chtít vidět, byl hospitalizován na uzavřeném pavilonu. Po čase jsem došla určitého smíření a začala ho navštěvovat. Na nic si nepamatoval.

    Kdybych trvala na svém a návštěvu mu rozmluvila, kdybych mu vůbec neotevřela, kdybychom na něj třeba hodili peřinu a hlavně kdyby mi jeho lékař věřil, když jsem mu pár dní před tím volala, že se synův zdravotní stav zhoršil …

    Ona 3:

    Byli jsme mladí, šťastní manželé, narodilo se nám první dítě, duha se klenula nad našim životem, nějaké malé mráčky se vždy přehnaly bez větších bouřek. Co mě na mužovi nejvíc vadilo, bylo to, že nikdy nebyl v tu hodinu, kterou řekl, na místě kde měl být. Nebyl schopen dodržet slíbený čas. Takovou vlastnost mají spíše ženy, ale já byla a jsem stále, velmi dochvilná. U nás to prostě bylo naopak.

    Jednoho dne jsem zase na něj marně čekala na smluveném místě, ale dítě v kočárku spokojeně spalo, tak jsem nastavila obličej slunečním paprskům a pohupovala rukojetí kočárku jako pokaždé, když jsem se s kočárkem zastavila. Je to zvláštní, ale mívá to dost matek, že když se zastaví, bezděky začnou s kočárkem drncat, pohupovat, popojíždět sem a tam.

    Přišlo to jako blesk z čistého nebe. Vysokou rychlostí přijelo auto a vjelo na chodník rovnou na kočárek. Upadla jsem a pak už si nic nepamatuji. Jsem bez dítěte a bez manžela. Nemohla jsem s ním dále žít, tu hroznou chvíli zavinil on.

    Kdyby se řidič neopil a nesedl za volant, kdybych počítala s manželovou nedochvilností a přišla později, kdyby nebyl tak nespolehlivý a přišel včas …

    Kdysi stály na rozcestí a rozhodly se pro jednu cestu. Jako my všichni dnes a denně. Ta cesta už nevede zpět, ale žádná cesta života nevede zpět, i když by Ony tak strašně chtěly. Chtěly by vrátit zpátky čas a dát se jinudy. Nejde to, nevermore, kráká havran

    “Tak tu sedím, badám, hádám, ani slova nevykládám ptáku, jenž, co na dně duše spřádám, vrývá tam svůj lesklý zor. Tak tu sedím, sním a bádám, na aksamit hlavu skládám; na polštář svit lampy padá jako vzpomínkový flór, v polštář sametový padá místo Ní jen smutku flór — — Ona — nikdy!Nevermore!”

    (POE, Edgar Allan: Havran, překlad Karel Dostál - Lutinov)

    Foto Pavel T.

    Foto Pavel T.

Jsem archivována Národní knihovnou

 

Říjen 2010
P Ú S Č P S N
« Zář   Lis »
 123
45678910
11121314151617
18192021222324
25262728293031