• Různé 31.08.2010 21 Comments

    Z TlusŤjochovy sbírky

    Z TlusŤjochovy sbírky, http://tlustjoch.blog.cz/

    Začal už v 6.30 hod, kdy mě probudila pevná linka. Poloslepá jsem se došourala k telefonu, aby mně byla automatem přečtena sms zpráva: „Kdo jsi?“ Klikla jsem na hvězdičku, aby mi byla zpráva zopakována a zapsala telefonní číslo, odkud mně přišla. Neznám. A pak už se vše řadilo jako články řetízku.

    Po vystáté frontě se mi na Hájích před nosem zavřelo okénko Dopravních podniků, kde jsem chtěla získat zářijový kupon, protože paní za okénkem měla polední pauzu. Na světloléčbě, kam jsem dorazila později, než jsem řekla, jsem zapomněla deštník. Konečně. Čekám to totiž pokaždé, když s ním vyrazím do ulic.

    *Doplnňuji: Tak ten deštník jsem tam nezapomněla, je nadobro fuč. Kde jsem ho nechala - nevím :-) *

    Řítila jsem se nakoupit cosi do nemocnice a pak zkusmo na Roztyly k dalšímu okénku DP. Konečně úspěch, kupon jsem po menší frontě, koupila. Mezi tím jsem ještě řešila problém s vylitým čajem do igeltky ze špatně zavřené termosky. Naštěstí jsem ještě jednu igelitku měla v zásobě v kabelce.

    Pak zpátky do metra a na Kačerově frnk před nosem autobus. Další jel až v době, kdy jsem už měla sedět na židličce u postele v nemocnici. Pochválila jsem se za výborný nápad, kdy jsem chtěla popojet k Thomayerce, kde mám možnost dalších dvou autobusů, které jedou k IKEM a šupito jsem naskočila na 203.

    Zrada přišla za chvíli, kdy autobus odbočil a k nemocnici nejel. Úplně jsem na to zapomněla, že jezdí na Novodvorskou jinudy. Dojela jsem do stanice Zálesí a pak pěšmo uháněla na zastávku k Thomayerce. Přišla jsem včas, ten autobus, který měl vyjet z Kačerova později jsem jen tak tak chytila. Kdybych si sedla na Kačerově na lavičku a v klidu počkala, tak jsem si ušetřila blamáž s dvěstětrojkou.

    Posledním bonbónkem bylo zmatkování při odjezdu z IKEM, kdy jsem šla jinam k autu, než jsme se s Katkou domluvili. Ta mě pak musela nahánět po areálu.

    A tím ten den blbec končil. Pak jen samá pozitiva, hlavně ta smaženice z darovaných hub.

    4955

  • Povídky 30.08.2010 14 Comments

    foto003Byla vždy upravená, ráda se strojila, ale hlavně pro svého muže, aby se s ní mohl vytahovat. To jí dělalo dobře, když si ji pyšně vedl na procházku. Svým blízkým dělala, co jim na očích viděla. Když měla přijít na návštěvu vnučka, umotala do polévky obzvláště malé játrové knedlíčky, aby je malá měla akorát do pusy.  Když se jim začalo dobře dařit, nakoupila synům elektrické spotřebiče, malé zlatý řetízek s přívěskem, náušnice a mnoho jiných věcí.

    Začali s rekonstrukcí domku a při té příležitosti muže upozornila, že zábradlí v patře nad schodama je uvolněné, co kdyby se s malou utrhlo, že to musí dát do pořádku. Slíbil jí to a ona pak v rámci jiných starostí na to zapomněla. Z gruntu předělávali koupelnu a ji to moc těšilo. Jen ten výběr obkladaček a dlaždic, vůbec se neuměla rozhodnout, jaké by chtěla. Také se nemohli dohodnout, zda jen sprchový kout nebo vanu. Ona bránila svůj požadavek na vanu, který podepřela pádným argumentem. Až sestárnou, budou se třeba potřebovat koupat v bylinkách a to by ve sprcháči tedy rozhodně nemohli.

    Nic neponechávala náhodě, všechno domýšlela, aby ji nic nezaskočilo. Dala si také do pořádku zuby, přišlo ji to na pár tisícovek, ale ona jich nelitovala, jen když se bude stále líbit svému muži. Ten se měl co otáčet, ale slušně prosperoval a tak si dobře žili.

    Štěstí jí kazil jen neblahý maminčin zdravotní stav, denně za ní docházela, ale maminka ji už občas nepoznala. Těžce s rozhodovala, že bude muset maminku umístit do nějakého zařízení, protože se o ni bála. Bylo to čím dál horší. Jednou jí dokonce telefonovali do práce, že maminka chodí po ulici v noční košili. Už nebylo zbytí, musela něco podniknout. Vyřešil to za ni život, vlastně smrt. Maminka odešla tam, odkud se nevrací.

    Čas plynul, události se kupily, navštívila je zlá nemoc. Denně chodila za svým mužem do nemocnice, byla mu velkou oporou.

    Jednoho dne přišla z práce a z nákupu potravin, potraviny uklidila tam, kam patřily a dala se do vaření jídla. Posléze vypnula sporák, vzala šňůru na prádlo a šla po schodech nahoru. Šňůru uvázala k zábradlí, druhý konec se smyčkou si přehodila okolo krku.

    Pohlédla nahoru, kde střešní okno rámovalo modré nebe a klidným hlasem řekla. „Už jdu.“ Přelezla přes zábradlí a zhoupla se dolů. Už nemohla posoudit, zda její muž to zábradlí opravil dobře. Odešla za ním, půl roku po jeho smrti.

    plac

  • Povídky 29.08.2010 19 Comments

    truth_hurts_by_xjust2niteokChodili do zaměstnání asi na stejnou, bezbožnou hodinu ranní, i když každý jinam, oba vycházeli z protějších domů s denní pravidelností a neznali se. Mimo pozdravu a vzájemného úsměvu spolu nepromluvili. Jen on, když se míjeli, někdy použil gesto, kterým říkal, líbíš se mi. Palec nahoru nebo spojil palec s ukazováčkem do kroužku a mávl jím od úst směrem k ní, či jí poslal rovnou vzdušný polibek nebo jí jen tak zamával. Líbilo se jí to, oplácela mu úsměvem a vztyčeným palcem nahoru. 

    Po nějakém čase začala doufat, že od němohry přejde k činům, že ji osloví a věci se pohnou kupředu. Němohra ji přestávala bavit, přemýšlela, proč tak otálí, nezdál se jí být tak nesmělý, jak to z dálky vypadalo. To, že by na něj promluvila ona jako první, jí nezapadalo do představ romantického seznámení. Kytici květů neočekávala, to už by byl asi moc velký kýč.

    Jak to narafičit, aby promluvil, aby ji někam pozval, zkrátka, aby spolu začali chodit. Vzrušovaly ji představy společných schůzek a tak se postupně do něj zamilovávala, i když se na něj víc a víc zlobila pro jeho nepokročení k činům.

    Pár dní ho viděla s jedním mladým mužem, který jí také zamával a začala mít pocit, že své představy o jeho náklonnosti k ní může rovnou zahodit. Nevěděla nic určitého, svým vzezřením on, ani ten druhý, nenaznačovali jinou orientaci, než tu většinovou.

    Den, kdy se vše úplně změnilo, konečně jednou nastal. Šel sám, poslal jí vzdušný polibek, ukázal tři prsty a pak ukazováčkem namířil proti ní. Pochopila, že chce ve tři hodiny přijít k ní. S úsměvem zvedla palec nahoru a pokývala hlavou, že souhlasí. Vůbec jí nepřišlo divné, že by neznal její jméno a ve kterém bytě bydlí. Takovou maličkost si přeci mohl zjistit bez problémů. O to více jí to připadalo romantičtější.

    Byt moc uklízet nemusela, ani běžet nakupovat, všechno možné pro občerstvení a pití měla doma. Spěchala z práce domů, aby se stihla upravit tak, aby mu vyrazila dech a ve tři hodiny napjatě očekávala zvonek. Ještě ve čtyři hodiny doufala. Zvonek zazvonil v osm hodin večer. Váhavě, ale radostně otevřela dveře. Ve dveřích stáli dva. On a ten druhý, se kterým ho před časem potkala. Oba pozdravili a on řekl. Hned jsem věděl, že to máš taky ráda ve třech.

    Zavřela dveře, nevšímala si vytrvalého zvonění a šla si pustit televizi. Pomalu upíjela víno, které si zvečera otevřela. Slzy jí stékaly po tvářích a míchaly se s vínem, které polykala.

    Foto TlusŤjoch

    Foto TlusŤjoch

  • Různé 23.08.2010 32 Comments

    Celebrití nohy - Vanessa Hudgens

    Celebrití nohy - Vanessa Hudgens

    vyskočilo na mě z internetu, když jsem se doklikla domovské stránky. Pane jo, jak to udělaly? Kde je měly dosud? Doma ve skříni? A jak dlouho? A že zrovna v tu chvíli napadlo všechny tři v jeden čas ty nohy ze skříně vyndat a předvést je nám, co nohy předvádíme denně?

    Nad některými titulky zůstává rozum stát, ale je fakt, že jsem na něj klikla a viděla. Belohorcová a Váchová asi něco provedly fotografovi nebo můj monitor zkresluje, ale předváděné nohy nic moc. Partyšová předvedla nohy jen od lýtek po kotník, možná jí daly menší honorář.

    Předvádím nohy od lýtek po kotníky denně, a i když mé nohy už ledacos zažily, tak tyhle partie by klidně snesly srovnání. O nohy má každý hezky pečovat. Je to podle mě nejdůležitější součást našeho těla, hned po hnacím motoru – srdci.

    Nohy člověka nosí a bez jejich funkce je člověk odkázán na cizí (i rodinnou) pomoc a to i v těch intimních chvílích, kdy potřebuje ze svého těla vyloučit přebytky. Možná někteří namítnou, ale co mozek? Aha, mozek ty trumbero, je důležitější. Jenže já si myslím, že když se člověku zasekne mozek, tak už je mu jedno, že je vydán cizím rukám, že ho rodina vidí v nedůstojných situacích, je mu jedno, že se stal koulí na noze své rodiny. Jak se cítí jinak, zda je šťastný, bojácný, plačtivý, to zatím nevím a jen doufám a prosím ty nahoře, aby mi můj, značně opotřebovaný, jakž takž myslící mozek, zachovati ráčili, až do odchodu na věčnost. I o něj se snažím pečovat, jeho namáháním, ale je to, jak říkáme my ateisti, v rukou božích.

    Katka ví, že již leta letoucí pečuji o své nohy tím, že je svěřuji do rukou odbornic, tedy pedikérky, ale výsledek její péče, řekla bych kulantně, nebyl až tak špičkový, i když na druhou stranu plně odpovídal ceně. A tak mi letos předčasně nadělila voucher do Šmuclerova Asklepionu a dodala, že mimo pedikúru se mi dostane i relaxu, který nutně potřebuji.

    V jednu krásnou sobotu jsem vyjela výtahem do recepce tohoto vyhlášeného salonu a rázem jsem se ocitla v jiném světě. Už recepční vypadala, že kdyby jí její útlé síly stačily, nosila by mě nejraději po domě na svých zádech. Ani jsem moc nemusela mluvit, nabídla a promtně přinesla kávu i se sklenicí vody, Toto předala mé lazebnici, se kterou jsme odešly do její komůrky. Čekalo tam na mě kožené křeslo s vaničkou přímo pod nohama. Všechno zářilo bíle a čistotou, kávu jsem dostala na dosah ruky, zapnula jsem si masáž zad na tři polohy, ze kterých jsem si mohla na křesle vybrat a v pohodě se odmočovala, tedy měla namočené nohy, v něčem krásně voňavém.

    Než byla tato fáze u konce, vypila jsem vynikající, ale fakt vynikající kávu, odpověděla na pár otázek o svých nožkách, dostala jsem jako bonus nakapaný olejíček na záděry u prstů na rukou, ačkoliv ruce nebyly ve hře. Po klasických, ale neklasicky prováděných úkonech se spoustou tyglíků s mastičkami a mastmi, nástroji a nástroječky jsem dostala masáž nohou, nožní masku a nohy byly uloženy do pytlíků, které mi sice připomínaly pytlíky na odpadky, ale nevadilo. Poté jsem obdržela vyhřívací bačkorky a byla jsem ponechána na nějaký čas sama, jen se svými myšlenkami, s příjemnou hudbou a tou masáží zad.

    Po nalakování nehtíků bylo dílo dokonáno, příjemná, hezká a v konverzaci úměrná paní s pěstěnýma rukama a nohama v krásných sandálkách, mě odvedla zpět k recepci, kde se se mnou rukou dáním rozloučila. Nohy jsem měla jako nové, jen škoda, že nebyl na blízku nějaký fotograf z Blesku, abych se ocitla vedle jmenovaných hvězd, které své nohy předvádí jen někdy. Ty by tedy zíraly a závistí by pukly!

    Feet

  • Různé 20.08.2010 20 Comments

    Příští týden se v Cibulkově kalendáři pro pamětníky něco děje každý den. Bude to 34. týden v roce, do konce prázdnin bude zbývat 9 dní.

    V pondělí, 23. 8. je to dvacáté deváté výročí (1981) úmrtí herečky Jiřiny Šejbalové. Mně se Jiřina Šejbalová jako herečka líbí, až když začala stárnout. Ve filmech, kde hrála jako mladá má docela nepříjemný, vyšší hlas, role, které hrála jí ani moc neseděly, takže neměla co předvést, i když hrála pěknou potvoru ve filmu „Kvočna“. Na stará kolena vytvořila ve filmu řadu postav, které budou milé i dalším generacím. Jen pár filmů, i televizních – Láska jako trám, Hostinec u kamenného stolu, Zlatá svatba, Sňatky z rozumu, Slzy, které svět nevidí, Vlčí jáma, atd. V Národním divadle, kde hrála od roku 1928 až do roku 1971, jsem ji viděla v inscenaci „Ze života hmyzu“, kde v roli Chrobačky byla úžasná. Jiřina Šejbalová se narodila 17.09.1905 v Praze, v Rakousko – Uhersku, takže za nedlouho vzpomeneme, že již uběhlo 105 let od jejího narození.

    laska-jako-tram-1

    V úterý, 24.8. 1962 zemřela slavná a milá filmová herečka Růžena Šlemrová. Od její smrti tedy uběhlo už 48 let. Musím říct, že film třicátých a čtyřicátých let jí opravdu slušel, byla pro něj jako stvořená. A zase namátkou několik filmů: Hostinec u Kamenného stolu, Tetička, Otec Kondelík a ženich Vejvara atd. Šla z role do role, i když většina těchto rolí byla nevelká, ale jakmile se objevila na plátně, byl to příjemný zážitek. Hlavní roli, si zahrála ve filmu Paní Morálka kráčí městem. Jako většina herců, i ona si po válce už ve filmu mnoho nezahrála.  Narodila se 10.11. 1886 v Plzni, v Rakousko – Uhersku.

    slemrova_divkavmodrem

    Ve středu 25.8.1939 byla v Praze premiéra filmu „Příklady táhnou“ Jak se tenkrát taková premiéra odehrávala, v jakém biografu a zda byl přítomen i červený koberec, to se můžeme jen dohadovat a fantazírovat. Příjemný film s Růženou Naskovou, Natašou Gollovovou, Sellou Májovou, Janem Pivcem, Antonínem Novotným, Jiřím Stejmarem a dalšími. Téměř žádná zápletka, největší bombou byly tepláky, co se nosily na tramp, což tetička, Růžena Nasková nesnesla oblečené na svých vnučkách. Jak jinak to mohlo dopadnout, než že i paní Nasková ty tepláky oblékla a ještě si s trampy pekla buřty. Ty tedy tenkrát musely ale bejt…

    prikladytahnou_6

    Ve čtvrtek 26.8. je opět výročí úmrtí, tentokrát režiséra Martina Friče. V tento den, v roce 1968, odešel Martin fric-martin-02Frič z pozemského života a jak pověst praví, za doprovodu výborného koňaku. Martin Frič byl u nás snad nejslavnějším a nejplodnějším režisérem. Narodil se také v Rakousko-Uhersku , v Praze, dne 29.03.1902. Vyjmenovat filmy, které natočil a ve kterých také hrál, by zde nebylo možné. Udělali to za mě samozřejmě jiní, fundovaní lidé z ČSFD. Pro ty, které to zajímá uvádím odkaz a jako návnadu kopíruji tento text:
    Zajímavostí je, že měl Frič od lékařů zakázáno pít, měl totiž rakovinu. Prý by ho mohla jediná sklenka zabít. Traduje se, že když 21. srpna 1968 naší hranici překročili okupační vojska Varšavské smlouvy, tak ještě v noci spáchal sebevraždu – napil se svého oblíbeného koňaku o něco víc a druhý den ho našli v bezvědomí. Byl odvezen do pražské krčské nemocnice, kde 26. srpna 1968 zemřel ve věku šedesáti šesti let. Svoji milovanou ženu Suzanne Marwille přežil o šest let. Dodnes je řazen (spolu s Přemyslem Pražským, Gustavem Machatým, Karlem Lamačem, J. S. Kolárem, Václavem Binovcem, Vladimírem Slavínským, Miroslavem Cikánem a Otakarem Vávrou) mezi průkopníky československé kinematografie a mezi nejlepší české režiséry první (a částečně i druhé) poloviny 20. století.

    V pátek, 27.8. je zde další premiéra filmu z roku 1937, Děvčata nedejte se! V hlavní roli Hugo Haas a Adina Mandlová. Film téměř o ničem, zápletku by jeden hlavou nevymyslel a přeci byl podle této neskutečnosti natočen film. To všechno se ale musí odpustit, protože zde Hugo Haas perlí a tak je zde dokázáno, že vynikající herec i z úplné hámotě dokáže udělat, v té době, úspěšný film. Adina je zde herectvím ještě moc nepolíbená, ale je zato mladá a krásná. Ještě zde nevěší ramena, aby měla propadlý hrudníček, jako v Kristiánovi.

    Ne, to není z filmu "Děvčata nedejte se", nenašla jsem z něj foto obou dvou.

    Ne, to není z filmu "Děvčata nedejte se", nenašla jsem z něj foto obou dvou.

    V sobotu 28.8.1993 zemřel v Houšťce u Mladé Boleslavi Antonín „Strýček“ Jedlička, který se proslavil nejen účinkováním ve filmu, ale zejména svoji tvorbou pro děti, které prý paradoxně neměl rád. Proslavil se také nejúžasnějším chrochtáním, štěkáním, mňoukáním, kokrháním, zkrátka Strýček Jedlička uměl napodobit vše z ptačí i zvířecí říše. Své děti, nevím, zda ku jejich újmě, jsem na představení Strýčka Jedličky nikdy nepřivedla, ale vyrostly a myslím, že jim to ve vzdělání nechybí. Ve filmu Madla zpívá Evropě se potkal, s tehdy děvčátkem, Jiřinou Bohdalovou. Narodil se 18.02.1923 v Březových Horách, již v Československu

    116_madla-zpiva-evrope-01

    V neděli, 29.8. jsou události hned dvě.
    V roce 1941 se konala premiéra jednoho našeho, historicky nejúspěšnějšího filmu, „Hotel Modrá hvězda“, kde v hlavní roli zářila Nataša Gollová a její mužští kolegové, v režii vzpomínaného Martina Friče. Psát něco o tomto filmu by bylo nošením dříví do lesa. Snad ho viděli i Ti, kteří starým filmům příliš neholdují. Já nemůžu vyzdvihnout žádnou scénu, protože jsou všechny skvělé, ale vždy se těším na to, jak z kulatých okének zábradlí vykukují Jan Pivec, Ladislav Pešek a Antonín Novotný. Dialog, který se posléze odvíjí je prostě diamantový … Tak ještě odkaz na odborníky:

    10617621-oldrich-novy-a-nata-a-gollova

    29.8.1904 se v Nýřanech narodila herečka s přesmutným osudem, Anna Letenská. Při milém, laskavém filmu, „Přijdu hned“, si vždycky na ni vzpomenu.  Režisér Otakar Vávra na ni takto vzpomíná:
    Viděl jsem paní Letenskou, jak sedí za kulisou, s tváří v dlaních, ve strašné úzkosti o život svého muže. Pak vstala a šla hrát svou komickou roli. Když jsme natočili poslední záběr, normálně se odlíčila, převlékla a auto ji odvezlo domů Druhý den ráno ji zatklo gestapo a už jsem ji nikdy neviděl.
    V koncentračním táboře Mauthausen byla 24.října 1942 v 10:56 popravena ranou do týla. Její muž pak o tři měsíce později.

    20_terezin_1

  • Různé 15.08.2010 19 Comments

    pldklikaNejen staří lidé, ale i staré věci mají své mouchy. Mám jen obavu, aby to se starými lidmi nedopadlo jak s těmi věcmi, protože dnešní trend není věci opravovat a všelijak je držet při životě, ale rovnou je vyhodit a nahradit novými. Zkrátka zrychluje se koloběh a to rychlostí čím dál větší, neboť nové a nové věci jsou vyráběné s čím dál kratší životností. Lidský věk se zatím naopak prodlužuje a taky údržba člověka se zkvalitňuje a to až téměř do nekonečna. Mám teď na mysli ten smutný případ s Kájou Saudkem. Žije a nežije.

    Ale k těm věcem. Dlouho trvající služba našich věcí vyžaduje speciální přístup. Třeba u WC splachovacího na zatáhnutí šňůrky se musí zatáhnout za šňůrku  jen v určitém úhlu, jinak si splachovadlo postaví hlavu a nesplachuje. Čudlík elektrického vypínače, fungující na otáčení kolem své osy se protočí několikrát a to vždy v určitém počtu obrátek,  klapne a pak se teprve světlo rozsvítí či zhasne.

    Tuhle jsem při návratu domů vzala za kliku u dveří z předsíně do pokoje a lekla jsem se. Dveře nešly otevřít. V duchu jsem sakrovala, co si to ta Karolína zase vymyslela, že zamyká, nakvašeně jsem zalomcovala dveřmi a ejhle, povolily a otevřely se. Od té doby se dveře otvírají tak, že se po zalomení kliky musí do nich trochu drcnout.

    Dneska už téměř nikdo nespravuje boty, ba ani elektrické spotřebiče, o opravě punčoch, co nedávno ukazovali v televizi ani nemluvě. Dříve byl kdekdo řemeslník amatér a řemeslníka si každý předcházel, i když na společenském žebříčku byli pováleční řemeslníci na nízké šprušli.  Některé věci se kupovaly na celý život. Žasla jsem, když jsem asi po 35 letech byla na návštěvě sestřenice, která měla původní plechovou kuchyň ze šedesátých let a původní rohové jídelní sezení. Sice trochu omšelé, ale bylo vidět, že velmi udržované.

    oldvana

    Ponožky se látaly, boty donekonečna podrážely, kliky se pravidelně promazávaly, šuplíky se zpravovaly, dokonce prasklé hrnce se drátovaly. Zkrátka, věci sloužily do úplného zmaru, kdy je už nebylo možné opravit. Před jejich úplným skonem se muselo vyhovět jejich vrtochům. Klíč v zámku se musel přitlačit, aby se zámek uráčil pootočit, šuplík trochu nadzdvihnout, ale jen do určité polohy, aby šel zasunout, čudlík od baterky se musel držet tak, aby svítila a rádiu bylo nutné uštědřit pohlavek, aby se rozehrálo.

    Postaru se sice žít nedá a věci doslouží a musí být nahrazeny novými, ale u mě je to vždycky tak, že se s některými loučím těžce. Taky, mnohdy si člověk ani moc nepolepší. Mnohdy je sice výrobek oproti tomu vysloužilému funkční, ale není hezčí a konkrétně o naší sedačce, není pohodlnější. Tak, tak…

    old_radio

  • Různé 12.08.2010 35 Comments

    Přírodní koupaliště Kateřinice

    Přírodní koupaliště Kateřinice

    Kdo by to byl řekl, že budu mít svoji přírodní rezervaci a taky dokonce svůj vrch, s kótou 575 mn.m. A mám. Přírodní rezervace Dubcová se nachází v Hostýnských vrších asi 400 m východně od kóty Dubcová (575 m n. m.) na pravém údolním svahu potoka Kateřinka v nadmořské výšce 445 až 525 m, asi 0,5 km jihozápadně od obce Kateřinice. Katastrální území Kateřinice u Vsetína. No prosím a ještě ke všemu se dcera jmenuje Kateřina.

    Jenže podle výnosu Ministerstva kultury došlo k prohlášení tohoto území jako přírodní rezervace s tímto jménem už 14.1.1956 a to jsem ještě nevěděla, že se tak budu jednou jmenovat. Takže svoji rezervaci a vrch mám i nemám.

    (Zřízeno výnosem Ministerstvo kultury ze dne 14. 1. 1956 jako SPR Dubcová, přehlášeno výnosem Ministerstva kultury ČSR ze dne 29. 11. 1988 a vyhláškou Ministerstva životního prostředí ČR ze dne 11. 6. 1992. Evidenční kód ÚSOP: 2485. Kategorie IUCN: řízená rezervace. Celková výměra 5,8176 ha.)

    Zjistila jsem, že na Zlínsku měli takový sympatický zvyk, že dávali jména některým místům s ženskou koncovkou – „ová“, nejen přírodní rezervace Dubcová, ale třeba zámek Hošťálková. To musí mít nějaký důvod. Ale jaký?

    Vzhledem k tomu, že jsem si až tak moc velkou práci s vyhledáním tohoto důvodu a původu jména rezervace nedala, tak jsem toho mnoho nezjistila. Tedy abych řekla přesně, nezjistila jsem nic. Teda tedy až na to, že se mi zjevily zadáním jména do vyhledávače všechny možné ženské s příjmením Dubcová, tak jsem v bádání nepostoupila. Mé oko potěšilo, že si moji prvotinu zakoupily i některé knihovny, ale informace, kterou jsem potřebovala zjistit, se z internetu nevyloupla.

    Tak kdo ví? Třeba právě Vy, co to čtete víte a povíte!!!

    A teď směle do rezervace.

    Výhled z PR Dubcová na Vsetínské vrchy, v popředí kulturní louky a obec Kateřinice (30. 6. 2002)

    Mokřadní louka s kvetoucím mečíkem střechovitým, PR Dubcová (červen 2003)

    Základní údaje: Přírodní rezervaci Dubcová tvoří svahová prameniště, sušší květnaté louky a smíšený lesní porost. Celková výměra 5,8176 ha.

    Předmět ochrany: Řídký smíšený porost s řadou světlin, svahová prameniště s mokřadní květenou, bohatá populace mečíku střechovitého a kruštíku bahenního.

    Geologie, půdní poměry: Geologický podklad tvoří soláňské souvrství račanské jednotky magurského flyše s jílovci a pískovci starších ráztockých vrstev (svrchní křída - paleocén) a mladších lukovských vrstev (paleocén). Půdním typem je kambizem typická, na podmáčených místech pseudogleje až gleje.

    Květena: Ve smíšeném lese je zastoupen dub zimní (Quercus petraea), borovice lesní (Pinus sylvestris) a zčásti i habr obecný (Carpinus betulus). Květena svahových pramenišť a mokřadů náleží svou floristickou skladbou do svazu Calthion, vyskytuje se zde např. prstnatec májový (Dactylorhiza majalis), poměrně hojně kruštík bahenní (Epipactis palustris) a mečík střechovitý (Gladiolus imbricatus), kozlík celolistý (Valeriana simplicifolia), tolije bahenní (Parnassia palustris), bařička bahenní (Triglochin palustre), pcháč zelinný (Cirsium oleraceum), vrbina obecná (Lysimachia vulgaris) aj. Sušší místa se vyznačují vegetací karpatských přepásaných luk svazu Cynosurion s malými ostrůvky krátkostébelných porostů svazu Violion caninae. Lze zde spatřit např. hruštičku menší (Pyrola minor), svízel severní (Galium boreale), vřes obecný (Calluna vulgaris) aj.

    Na lokalitě Dubcová bylo nalezeno také několik vzácnějších druhů hub, např. mozkovka rosolovitá (Ascotremella faginea), lžičkovec šiškový (Auriscalpium vulgare), muchomůrka zelená bílá (Amanita phalloides var. alba), hřib nachovýtrusný (Porphyrellus porphyrosporus), křemenáč smrkový (Leccinum piceinum), křemenáč dubový (Leccinum quercinum) aj.

    Kruštík bahenní, PR Dubcová

    Kruštík bahenní, PR Dubcová

    Mečík střechovitý (30.6.2002)

    Mečík střechovitý (30.6.2002)

    Fauna: Vyskytují se zde běžné druhy živočichů, z obojživelníků byl např. zjištěn mlok skvrnitý (Salamandra salamandra), z ptáků budníček menší (Phylloscopus collybita) a budníček větší (Phylloscopus trochilus), pěnice černohlavá (Sylvia atricapilla), pěvuška modrá (Prunella modularis) aj.

    Lesnictví: Větší část rezervace tvoří smíšené lesní porosty - doubravy s příměsí borovice, částečně habřina a vysázený smrkový les. V minulosti zde byly selské lesy.

    Management, ohrožení: Původním důvodem ochrany při vyhlášení rezervace v roce 1956 byla bohatá populace drobné orchideje, dnes kriticky ohroženého švihlíku krutiklasu (Spiranthes spiralis). Početnost kvetoucích rostlin kolísala v rozmezí několika desítek až stovek jedinců. Poslední doložený výskyt je z konce 50. let 20. stol., později zde již druh nebyl nalezen. Zánik populace přímo souvisel s ukončením pastvy ovcí, nastupující sukcesí a také vysazováním smrku. Tento osud snad nestihne poslední známou populaci švihlíku na Moravě v NPP Švařec, kde je zajištěno pravidelné vypásání chráněného území ovcemi.

    Přírodní rezervace je ohrožována i v současnosti náletem dřevin do lučních enkláv, šířením agresivních druhů bylin a také snahami vlastníků o její odvodňování hloubením stružek. Je třeba zajistit pravidelné kosení lučních porostů včetně odklízení sena.

    Výhled z PR Dubcová na Vsetínské vrchy, v popředí kulturní louky a obec Kateřinice (30. 6. 2002)

    Výhled z PR Dubcová na Vsetínské vrchy, v popředí kulturní louky a obec Kateřinice (30. 6. 2002)


    Ze stránky - klik.

  • Různé 10.08.2010 14 Comments

    babička a dědeček Ivany Freiwiligové

    Babička a dědeček Ivany Freiwiligové, publikováno zde, s laskavým svolením Ivanky.

    Ivanka v šátku, na kterou nezbyla tankistická kukla, takže to nejsou "Čtyři z tanku a pes".

    Ivanka v šátku, na kterou nezbyla tankistická kukla, takže to nejsou "Čtyři z tanku a pes".

    Hned po tom, co lidstvo vynalezlo největší zázrak kolo, vynalezlo šátek. Šátek je nejvariabilnější věc, která je součástí lidského oblečení, i jako pomůcka. Také se o něm dá říct, že se dá užívat unisex, jako některé oblečení či parfémy vhodné pro muže i ženy.

    Mně šátek nikdy neslušel, ale přesto jsem jej měla několikrát na hlavě, hlavně při onemocnění příušnicemi a podobnými nemocemi, kdy bylo nutné, aby šátek držel obklad a to i na krku, čímž se pak kolem toho krku vázal a stala se z něj  tím pádem součást  Priessnitzového obkladu. Ani šáteček silonový, jemný a lehký jako dech mi na natupírovaných vlasech moc ke kráse neposloužil, ačkoliv takovým letuškám, kterým přidržoval s vlasy i klobouček, šel vyloženě k duhu.

    Moje babička měla šátků několik a měly své určení. Teplé na ty obklady a na krk do kabátu, lehčí do lesa či na pole na sběr klásků pro slepice. Babička nikdy šátek nenosila stylem „na babku“, ale dávala přednost napůl stylu pirátskému, kombinovanému s pouštním. Ten styl se mně moc líbil, tak jsem se jako holka po babičce opičila.

    Šátek, a to konkrétně červený s bílými puntíky, měla uvázaný kolem řídítek svého dámského, zelinkavého kola se síťkou na zadním kole, slečna Lilinka a já si slibovala, že až povyrostu, budu mít nemlich tu samou kombinaci, protože to vypadalo nejen pro mě, ale určitě i pro pro pány, děsně malebně. Pro ně samozřejmě hlavně, když Lilinka seděla na tom kole.

    Šátek si oblíbily hlavně starší ženy „z lidu“, bylo to praktické, protože takový šátek se dal složit a strčit do tašky, nebo zase z tašky, když byl potřeba a nic se nepronesl. V různých dobách to bylo různé, protože byly doby zase naopak takové, že šátky byly módním hitem i pro mladé slečny a dokonce i pro pány, kteří však styl „na babku“ nikdy nenosili, pouze ten „na piráta“.

    Jedním časem, asi podle sovětské ženy se nosily šátky vázané za uši pod vlasy. Takto jsem vázala šáteček Katce, když byla malá a nebylo to venku ani na čepičku ani bez čepičky (věčné trauma jara, léta a podzimu, v zimě to bylo na čepičku vždycky).

    Šátky, ale to bych už řekla, že šátečky se rády vázaly kolem krku, ať již z koketního důvodu hezky na stranu nebo, aby zakrývaly nemladý krk. Tuhle módu jsem neměla (a nemám) moc ráda, protože kluzký šátek klouzal nebo se rozvazoval, zkrátka znervózňoval. Já jsem vždy vyznávala sportovně elegantní styl, tedy bez zbytečné zdobnosti. Některé dámy nevědí roupama co na sebe navěsit cingrlátek a hadérek, budiž, nejsme všechny stejné, ale co mi připadá přímo příšerný, když má dáma po čtyřicítce mašli (vytvořenou i ze šátku) ve vlasech (na ohonu, u drdolu atd). Prostě mašle a čtyřicítka je jasná …

    Předváleční kavalíři nosili na krku do svých sněhobílých košil místo kravat šátečky, což jim dodávalo punc elegance. Byl to, zejména neodolatelný představitel milovníka v československého filmu, pan Oldřich Nový nebo pan Raul Schránil.

    Ze šátků se kdysi šily šaty, však o tom zpívá i Lešek Semelka (Šaty z šátků), haleny, ze šátku jde udělat podprsenka na opalování, podle velikosti šátku se lze do něj i zahalit, udělat z něj uzlíček na buchty nebo na houby či na přenesení štěněte, zavázat s ním natlučené koleno, mávat s ním na uvítanou či na rozloučenou, skládat na něj básničky, rozprostřít ho na lavičku, aby se při sezení na ni neumazal šat, zavázat oči při hře na slepou bábu, v šátku se nosí i děti, zkrátka kdo si co vymyslí, to šátek umí. O šátky se dokonce vede bitva, zda se smí nosit do školy, viz Muslimky a Francie.

    A tak Vám na rozloučenou mávám šátkem, abych se s Vámi mohla zase příště setkat.

    Obrázek ze své sbírky laskavě zapůjčil Pavel Tlustý http://tlustjoch.blog.cz/

    Obrázek ze své sbírky laskavě zapůjčil Pavel Tlustý http://tlustjoch.blog.cz/

    Jaroslav Seifert - Píseň

    Bílým šátkem mává,

    kdo se loučí,

    každého dne se něco končí,

    něco překrásného se končí.

    Poštovní holub křídly o vzduch bije,

    vraceje se domů,

    s nadějí i bez naděje

    věčně se vracíme domů.

    Setři si slzy

    a usměj se uplakanýma očima,

    každého dne se něco počíná,

    něco překrásného se počíná.

  • Různé 05.08.2010 2 Comments

    Přidala jsem stránku - Pankrác a Punťa a čtyřlístek. Koho by zajímaly historické záběry Pankráce cvaknuté z filmu Punťa a čtyřlístek, nechť vstoupí. Film je z roku 1955, bylo mě přibližně tolik roků jako Václavu Postráneckému (opravdu přibližně, je o nějaký ten rok starší, i když ne o moc), který v něm hraje jednu z hlavních rolí. Vzorňáka, aby takového pohledal!

    vlcsnap-2010-08-04-10h36m43s202

  • Různé 02.08.2010 27 Comments

    Dobrotivý úředník Vaqlentin

    Dobrotivý úředník Valentin

    Tak, jako hercům se zdají strašidelné sny o zmeškaném představení a alespoň jednou za život se jim to povede, tak i pečlivému úředníkovi se zdávají sny o ztracených spisech a taky i tomu sebepečlivějšímu se to alespoň jednou za jeho život úřednický, stane.

    Na polostará kolena se ze mě, stavebního technika, stala úřednice. Neměla jsem klotové rukávy, nepadnoucí kostým tmavošedé barvy ani do barvy kostýmku sladěný drdůlek, o hnědých polobotkách na nízké, gumové podešvi už vůbec nemohlo být řeči, ale brýle a dřevěné razítko, tak to jsem měla. Tuším, že jsem se až do odchodu do důchodu vypracovala na 4 různé kusy razítek.

    Bylo to v začátcích po sametovém kvasu, kdy se zakládal tento nový úřad s platnými a poupravenými starými předpisy. Všichni jsme se učili, na obou stranách hřiště. Začínali jsme se zákonem v podobě asi osmi stran A5, pořízeným na kopírce v mateřské základně. Nový zákon, z roku 1992, byl změněn a doplněn asi osmdesát šestkrát, než jsem se dopracovala do důchodu a i nadále se doplňuje a je z něj malá knížka. Stále se chystá nový, ale stále se jen o něm mluví.

    Měla jsem na starosti asi 200 duší, tedy asi 200 spisů. Byli jsme na počátku elektronického zpracovávání, kdy pro jedno oddělení byl jen jeden počítač, do kterého se zaváděl a doplňoval seznam subjektů. Já jsem byla pověřená k zajišťování denní archivace ještě na té měkké, velké disketě, o čemž jsem pořizovala písemné záznamy do sešitu. Byla jsem, mimo šéfa, jedna z mála, která jsem se s pécéčkem kamarádila, protože mě to zajímalo a měla jsem doma notebook. Mnohem později jsme se propracovali k tomu, aby jeden každý úředník měl své pécéčko s programem, který za něj udělal dost práce.

    Aby si člověk na polostará a stará kolena s PC tykal, musí k tomu překonat ostych, lenost se něco naučit a být odvážný. As pécéčkem je to jako se psem. Musí se dát najevo, kdo je tady pánem. Moc a moc jsem se nasmála při sledování jednoho dílu v TV – „Comeback“, kdy přišla Simona na pracák. S nadsázkou, ale jako ze života, jako ze života, klikněte zde a asi v minutě 8,40 začíná scénka na pracáku

    Jednoho dne jsem dostala přípis, který jsem měla založit do spisu, což, jak každý ví, je úkon, který by zvládla i naše Natálka. Leč spis nebyl. Prohledala jsem úplně vše, poté i s kolegyní úplně vše i u ní. Nic, velké NIC! Nemohla jsem jen hledat, musela jsem i pracovat, takže před koncem pracovní doby, jsem vzala desky, do kterých jsem zakládala protokoly o předání spisu nově příslušnému úřadu, z důvodu změny sídla, abych konečně zjistila, že jsem zapomněla, že jsem hledaný spis předala už před časem jinam. Odkulil se velký balvan, ale zároveň jsem si s obavou řekla, že začalo lehké oťukávání s panem A, německé národnosti.

    A taky ano. Za celou dobu mého úředničení se mi žádný velký malér nepovedl, až na jeden, o kterém nikdo dodnes neví. Podstatnou část jednoho spisu jsem přepravovala po ukončeném jednání po Praze z místa A do místa B. Na Tyláku při přestupu z tramvaje na jinou tramvaj jsem se zastavila v rybárně, kde se velmi dobře nakupovalo, teď už je to zelenina. Spokojeně jsem nasedla do tramvaje a pokračovala v cestě do místa B, když tu náhle, malér.

    Popadlo mě silné bušení srdce, zezelenala jsem v obličeji (asi) a chytila jsem třas do nohou. Já neměla ten kufříček s tím spisem! Pokuta za porušení mlčenlivosti byla v zákoně do jednoho miliónu a to je dodnes pro mě astronomická částka, i když někteří se mi můžou smát, protože se s takovou prkotí nezdržují a rovnou počítají v milých Jardách. Jako vichr z hor jsem se hnala zpět do krámu, zpocená s vytřeštěným zrakem, abych pak štěstím málem líbala pokladní, která mi zakódovaný kufřík přinesla z kamrlíku zpoza závěsu.

    Ale už k těm snům a skutečnostem, než se zapovídám tak, že nebudu vědět, co jsem to vlastně chtěla vyprávět.

    Dnes mě probudil syn slovy: „ Můžu si půjčit fén?“
    Byla jsem zrovna v situaci, kdy se na jednání dostavil pozvaný subjekt, který přišel s rozvinutou rodinou, nemohla jsem najít spis, nevěděla jsem, proč jsem ho předvolala a s kým z té rodiny mám vlastně jednat a o čem. Ještě ke všemu ten subjekt byl můj spolužák z průmky (nevím proč se dostal do mého snu, neviděla jsem ho od školy a ani jsem si na něj nevzpomněla), který se změnil z veselého kamaráda na arogantního náprdu, aby mi vyhrožoval. Utíkala jsem po úřadě před tou rozezlenou rodinou, jejíž žádný člen také neměl pozvánku, abych se měla čeho chytit a vyhlížela okno pro skok střemhlav na chodník. Ještěže mě synek probudil v pravý čas.

    Tak takhle se to má s úřednickými sny v důchodu.

    drevo

Jsem archivována Národní knihovnou

 

Srpen 2010
P Ú S Č P S N
« Čvc   Zář »
 1
2345678
9101112131415
16171819202122
23242526272829
3031