• Různé 30.07.2010 29 Comments

    U mých fotografií nenajdete kvalitu. Fotím mobilem to, co mě momentálně zaujme nebo jestli chci zaznamenat určitý, či jen tak nějaký den.

    Dnes jsem se konečně mohla vydat pro tu zatracenou zdravotní kartu, najednou to šlo, když jsem jim napsala. Vůbec nevím, proč dělali zmatky, že nemají klíče. Měli je i tehdy, ale škoda slov.

    Nejdříve jsem proluftovala Elu, a pak jsem započala své putování. Řeknu Vám, jsem výstavní zmatkař. Pro kartu jsem jela na Zelený pruh, takže nejdřív metrem na „Buďárnu“ a pak na autobus. Trasa lehká jako fík.

    Ze zastávky autobusů jely 4 různé a já jsem najednou nevěděla, jak se moje cílová zastávka jmenuje, ačkoliv jsem tam nejela poprvé. Zkusmo jsem nasedla na stodvacetčtyřku a ve stanici Na Strži jsem si „chytře“ řekla, že jedu špatně, vystoupila jsem, že kousek dojdu pěšky a na Ryšánce zahnu doprava, kde určitě jezdí ty správné autobusy.

    Viděl kdy kdo takové zmatené trdlo? Za rohem se mi samozřejmě zjevila stanice s autobusy 124 a 205. Vůbec jsem neměla vystupovat. Naštěstí hned jela 205, tak jsem šťastně dorazila do cíle, vyřídila, co jsem vyřídit potřebovala a mohla se vydat na Chodov, kde jsem si dala oběd, a nakoupila nějaké hadérky, protože opravdu nemám co na sebe. Svoji pouť jsem tradičně zakončila v Thomayerce.

    Tak o tom mých pár obrázků:

    Zátiší s čekankou. Příroda se prodere i betonem

    Zátiší s čekankou. Příroda se prodere i betonem

    Čmeláci jsou správní hoši, nevybírají si jen květiny vznešené, ale i prosté. Je pravda, že je čmelda na záběru jen tak tak, ale za to může Ela.

    Čmeláci jsou správní hoši, nevybírají si jen květiny vznešené, ale i prosté. Je pravda, že je čmelda na záběru jen tak tak, ale za to může Ela.

    Péče o sloupy veřejného osvětlení na Jižňáku příkladná!

    Péče o sloupy veřejného osvětlení je na Jižňáku příkladná!

    Opravdu nevím jak se tento krásný keř jmenuje.

    Opravdu nevím jak se tento krásný keř jmenuje.

    Nějaká pletená květina. Že by ji pletla Káťa od Škubánka?

    Zdokumentovala jsem, že se některé ponožky záhadně zmizelé doma po vyprání, vydávají na výlet.

    Můj oběd. Opravdu se jmenuje rarášci, je to krůtí maso v bramborovém těstě. Mně moc chutnají, všiměte si, že jsou bez přílohy.

    Můj oběd, který se jmenuje rarášci, je to krůtí maso v bramborovém těstě. Mně moc chutnají, všimněte si, že příloha je pouze zelenina.

    Při tom jídle jsem měla takýto výhled.

    Při tom jídle jsem měla takovýto výhled.

    Stánek u nemocnice. Určitě by měli dáreček i pro mě, ale nemusím mít všechno.

    Stánek u nemocnice. Určitě by měli dáreček i pro mě, ale nemusím mít všechno.

  • Různé 26.07.2010 11 Comments

    otta-mydloVedra byla úmorná, já je využívám k hloubkovému úklidu našich postelí. V zimě to sušení zvládá Katčina sušička, v létě rozhicované slunce, jako tomu bylo nedávno. Postele jsem po tom úklidovém boomu zkompletovala, ale můj polštář tentokrát odmítal schnout. Dělala jsem s ním psí kusy, na šňůře ho pravidelně otáčela, chvíli se zase pokojně vyvaloval na konstrukci sušáku na drobotinu a na noc jsem ho přenášela domů, aby nezmokl. Nic platno, stále neschnul.

    Jednoho dne jsem usoudila, že už toho bylo dost, že uschlo úplně všechno, i část pěstovaného Petrova trávníku, tak jsem milý polštář povlékla a dala do postele. Všechno vypadalo v pohodě, ale v noci jsem zjistila, že mám mokrá záda, část matrace v oblasti ramen, mokrou hlavu a samozřejmě i noční košili. To by člověk neřekl, že v tom bylo tolik vody. Myslíte si, že jsem vstala a alespoň ten polštář vyhodila? Ne, v polospánku jsem si uvědomovala to nepohodlí, ale nepodnikla jsem vůbec nic. Mozek spal a nevydal žádný rozumný pokyn, i když pocity byly nelibé.

    Ten zatracený polštář už asi nikdy neuschne. Čím to je, na to nemůžu přijít, vždyť ten druhý je docela spořádaně usušen?

    Na cestu do Paříže jsem si kdysi koupila super výšlapové boty, s nějakým úžasným systémem “air” v podpatku, semišové na šněrování, barvy tmavě bordó. No zkrátka, boty jedna báseň a taky, jak se se mi v nich v Paříži bezvadně chodilo! Nejsem takový zbohatlík, abych měla boty jen do Paříže, takže jsem v nich ještě nachodila nějaký ten kilometr. Když se podařilo a botky byly zblácené, šup s nimi do pračky na ruční praní a hop na ústřední topení k usušení. Boty byly tedy takový kauf, moc jsem si je užívala, i když mi dělalo čím dál větší potíž to šněrování.

    Už dlouho jsem boty na sobě neměla, taky je léto a tak při úklidu botníku se mi zdály nějaké zaprášené, šup s nimi zase do pračky. Samozřejmě se v pračce nehoupaly samy.

    Milované botinky jsem dala sušit na terasu a… zapomněla na ně. Jednou takhle sedím, popíjím voňavé kafé a zrak mi padl na usušené boty. Nevěřila jsem vlastním očím. Každá měla jinou barvu. Jedna tu svoji parádně původní a druhá barvy do hněda! Jakoby to vůbec nikdy nebyl pár. Co si počít? Je mi líto je vyhodit, ale nosit je nemůžu a tak tam sedí a čekají, až se dostaví probuzení zdravého rozumu, vezmu je a vyhodím.

    A tak to se mnou je. To rozhodování, je u mě v poslední době nějaké opožděné. Že bych stárla? 

    Ale stejně mi vrtá v hlavě, co se to u nás začalo dít za divná kouzla?

    pranipradla

    Obrázky vypůjčené z internetu

  • Různé 23.07.2010 33 Comments

    Myslím si, že tohle je prostě dokonalé …

    Ondřej Havelka se paní Libuši Havelkové a jejímu muži opravdu povedl!

    Děkuji, bylo to krásné děkuji, vzpomeň si jak tě miluji i když mi sbohem dáš …

    dekuji

    Vypůjčeno z netu:

  • Různé 22.07.2010 17 Comments

    vydra_005Člověk se někdy zviditelní, aniž by o to stál, aniž by o to usiloval. Stala jsem se v místě bydliště místní figurkou nebo chcete-li, součástí místního koloritu. K tomu stačí povětšinou opravdu málo. Jistě mnozí pamatují obecní blázny, však je o tom (i když nejen o tom) Drdovo „Městečko na dlani“.

    My jsme měli v mém rodném městě blázna, co se mu nesmělo říct slovo „mejdlo“, to zuřil. Samozřejmě si na něm mládež ráda smlsla a uměla ho s tím dobře dráždit, chudáka. Jestli se nepletu, tak to byl snad dokonce i můj vzdálený příbuzný. Vidíte-li na mně nějaké příznaky, pak nepochybujte, je to tam.

    Jenže v tomhle mém konkrétním případě nehraji až tak úplně hlavní roli já, ale jsem zastíněna mým psem, tedy psí holkou, Elou. Já dělám jen doprovod. Máme spolu zaužívané trasy a hodiny, kdy na ně vyrážíme. Jenže, když se dostavila vedra, změnily jsme jak ty trasy, tak ty hodiny. A to bylo panečku divení.

    Jak tak, či onak. Potkávali jsme nové hafíky, kteří nevěřili vlastním očím, kde se najednou v jejich vyšlapaných cestičkách bere takové velké psisko, aniž by ho potkávali jako štěně a o jejich paničky se pokoušel kolaps, protože nás neznaly.

    Naopak, Ti známí, okoukaní a očuchaní se dohadovali co je s námi, zdali Ela neodjela do hor, kde je chladněji.

    Místní bezdomovkyně s úsměvem, připomínající noty na buben, která Elu miluje a vyhlíží, byla kvůli změnám o to radostné setkávání připravena. Ze své lavičky pravidelně volává, že je to krásný méďa, jakoby nás viděla vždy poprvé. Musím připustit i tu možnost, že jak ona tak i její druhové si spíše brousí své zbylé tesáky, při představě, co by z ní bylo masa. Ach jo.

    A tak jsem se stala místní figurou, tou paní, co chodí s tím velkým psem. Jenže Ti, které zase pravidelně potkáváme my, tak Ti jsou pro nás to samý. Místním koloritem, místními figurami. Jen změna počasí s těmi figurkami občas trochu zamíchá, jako v tomto období.

    Za obrázky děkuji Pavlovi http://tlustjoch.blog.cz/

    Za obrázky děkuji Pavlovi http://tlustjoch.blog.cz/

  • Různé 17.07.2010 36 Comments

    Typická móda šedesátých let

    Typická móda šedesátých let

    Minisukně, kozačky, podkolenky, tak tak

    Mini i maxi sukně, kozačky, podkolenky, boty bez paty tak tak

    Měla jsem přesně takové šaty, co má modelka vlevo na sobě

    Měla jsem přesně takové šaty, co má modelka vlevo na sobě

    Jasně, Twiggy

    Jasně, Twiggy

    A nesmí chybět Mary Quant

    A nesmí chybět Mary Quant

    a její modely

    a její modely

    Ikona šedesátých - Brižít

    Ikona šedesátých - Brižít

    A naše ikona šedesátých - Ivonka

    A naše ikona šedesátých - Ivonka

    Typický účes pro šedesátá

    Typický účes pro šedesátá

    ano, i tento účes jsem nosila

    ano, i tento účes jsem nosila

    ano, límečky, to byla i moje móda

    ano, límečky, to byla i moje móda

    prudká romantika

    prudká romantika

    A zase Twiggy

    A zase Twiggy

    A Beatles

    A Beatles

    filmové ikony šedesátých

    filmové ikony šedesátých

    taky léta šedesátá, byť už jejich konec

    taky léta šedesátá, byť už jejich konec

    Zdroj fotografií: Mimo poslední fotografie, pozdní sběr na google

  • Různé 16.07.2010 11 Comments

    vaclavak

    Tak tento pohled na horní část Václavského náměstí už není možný.

    Tak do této knížky občas zabrousím, když hledám nějaké podrobnosti o zmizelé Praze. Tuto knížku podle vyprávění pana Leoše Karla Žižky literárně zpracovala Helena Dvořáková a vydal ji v roce 1960 Orbis. Pan Leoš Karel Žižka se narodil v roce 1866. Je štěstí, že se někdy objeví všímaví lidé, kteří nám zanechají takové vzpomínky, které mapují dávné doby. Občas je text poplatný době, kdy vznikl.

    Mně se líbí konec kapitoly – „Praha zmizelá – Bestia triumphans“. Cituji autorku:

    … pod heslem ozdravění města se často skrývala primitivní bezmyšlenkovitost, ba, hrubý vandalismus a jindy zase zájmy osobní ziskuchtivosti, bezohledné k starým výtvarným hodnotám.

    Naproti tomu, jaký rozdíl za jediné první desetiletí naší lidově demokratické republiky! První splátka citového dluhu, který máme k naší krásné staré Praze, je již zaplacena. Desetiletí, v němž nyní žijeme, udělalo pro záchranu uměleckých hodnot víc než jindy století, pravda?

    Vždycky cítím radost, když někdo vyjádří to, k čemu jsem se sama domyslela. Ten požitek jsem měla, když jsem nedávno kdesi četla, že obnovujíce starou Prahu, nedáváme přednost jednomu slohu před druhým, ale zachraňujeme každou krásu, kterou nalézáme. Starým budovám dáváme jinou funkčnost, používáme je jinak, ale přece pokud možno k podobným účelům.

    My jsme se narodili a vy jste žil v době, kdy vskutku řádila „bestia tiumphans“, dnes však jsme svědky toho, jak se stero krás naší Prahy obrozuje před našima vděčně užaslýma očima, jak je vrácen domům, ulicícm, celým čtvrtímživot, který tam kdysi pulsoval. Ne, bestia Triumphans už nikdy řádit nebude, to víme bezpečně.

    mustek1

    V roce 1960, kdy knížka vyšla, tak se ještě Praha asi opravdu renovovala, ono 15 let po válce asi bylo ještě co opravovat a znovu stavět, takže ten optimistický text by člověk docela bral jen s mírným úsměvem, i když soukromé domy a obchody, které přešly do rukou pracujícího lidu, byly ještě v pořádku a udržované, takže moc údržby nevyžadovaly.

    Ovšem později a to jsem již viděla sama kolem sebe, rostla dřevěná lešení, později i tzv. Haki, kovová, na spoustě domů, ze kterých nepadala jen omítka, ale i celé balkóny. Z mnoha pěkných obchodů se staly sklady různých podniků se složeným a nezvučným jménem jako např. Řempo, výlohy byly zaslepeny nebo na nich byly trvale kovové rolety. Praha chátrala, některé domy se ale přeci jen oprav dočkaly. Fasády na nábřeží, na Staroměstském náměstí, na Náměstí Jiřího z Poděbrad. Rána do vazu Prahy bylo zbourání novorenesančního kompexu budov nádraží Těšnov (Denisovo nádraží), českého architekta Karla Schlimpa, profesora na vídeňské technice. 

    Pomalu a nenápadně se bouraly i ostatní vzácné domy, např. i Chourovy, i když se o nich tradovalo, že byly postaveny velmi nekvalitně, možná by se zachránit daly. Podle mě, dotvářely úplný celek ulice Národní třída, byly vyvážením protější strany a spojovaly budovu Národního divadla a kostela sv. Voršily jednolitě, což se nedá říct o dnešní masivní skleněné budově Nové scény, která ulici dusí.

    V novém století se s bouráním či přestavbami dosti přitvrdilo a jedině Ti, co takové novodobé bestia triumphans povolují, ubližují nejen Praze, ale hlavně budoucím generacím, které zdědí Prahu bez skvostů, které musely ustoupit politice a moci peněz, jako např. domy ve Vodičkově ulici.

    cinaa

    Paní autorka, ač se v poslední větě citované z kapitoly zaklínala i množným číslem, předpověď neodhadla.

    Knížka, která začíná – „Pěkně Vás vítáme, soudruhu Žižko!“ je jedna z mála knížek, která se věnuje nejen popisu domů, ulic a náměstí, které byste v Praze už marně hledali, ale i životu a zvykům 19. století, jak lidé bydleli, jak se bavili, zkrátka jak žili.

    Mě pobavila zmínka o tom, že bylo zvykem a úplnou samozřejmostí, že když se chtěli chudí, mladí manželé večer pobavit, vzali své dítě a v peřině je strčili a zavřeli na parapet mezi okno, jak květináč.

    pohlednicenarodnitrida

    Národní třída s Chourovými domy

    Obrázky vygooglovány.

    Ti, co se o starou Prahu zajímají, mohou nahoře kliknout na záložku “Stará Praha” a najdou tam videa z youtube.

  • Různé 12.07.2010 25 Comments

    Doktoři Sova a Strosmayer se na mém kolenu nevyřádí, ale jsem jen ráda, takovou arthoskopii určitě neznali :-)

    Doktoři Sova a Strosmayer se na mém kolenu nevyřádí, ale jsem jen ráda, takovou artroskopii určitě neznali :-)

    Doktory jsem ve svém dospělém životě potřebovala jen minimálně, nejvíce při narození dětí, operaci slepého střeva a pak když jsem kvůli chřipkám, angínám a podobným nesmyslům potřebovala vypsat pracovní neschopnost, protože v horečkách bych se do práce nedovlekla ani za hotový, ale nebylo to až tak často.

    Od roku 1980 jsem měla jednu obvodní doktorku, po které jsem nevyžadovala žádné zvláštnosti, což vyhovovalo oběma stranám. Jenomže nastalo období, kdy se mi cosi dělo a já jsem potřebovala zjistit co to je. Srdce mi tančilo kozáčka nebo tlouklo líně, aniž bych jeho činnost podstatně ovlivňovala, má vcelku lepá postava se začala povážlivě kulatit, stačil jemný vánek a kolem mé hlavy poletovaly uvolněné vlasy, po hrábnutí hřebenem to bylo vražedné, začala jsem vypadat jako reklama na hru od Ionesca – „Plešatá zpěvačka“. Moje paní doktorka kývala hlavou, natočila EKG a prohlásila, že jsem přišla do let a že to přejde.

    Rodina ale usoudila jinak a nahnala mě k příslušným specialistům, kteří vyzkoumali, že jsem sice do let přišla, ale s tím i moje potvora štítná žláza, která se rozhodla mě devastovat.

    A to byl klíčový moment, kdy jsem po letech opustila dosavadní údržbářskou paní doktorku a prostřednictvím mé kolegyně nalezla praktickou paní doktorku milou, příjemnou, pečlivou a kulatou jako jsem byla já, možná abych se u ní cítila opravdu co nejlépe.

    Asi abych se nenudila, vymyslelo si mé koleno, že to dotáhne až na Vinohrady a podrobí se artroskopii a k tomu já budu ale potřebovat předoperační vyšetření.

    Aby se to nepletlo a zmatků nebylo málo, rozhodla jsem se už před časem svojí skvělou praktickou paní doktorku opustit a registrovat se o moc blíže domovu, protože tak daleko už mě vozit nikdo nebude a já s tím pohybem čím dál více válčím. Nyní nastal ten okamžik, kdy bylo nutné přistoupit k akci kulový blesk – tedy ke stěhování k jiné paní doktorce.

    To předoperační vyšetření byl spouštěcí moment. Stále jsem si přehrávala dojemnou řeč, jak se mi od paní doktorky nechce, ale musím. Vzhledem k tomu, že mě minimálně tři roky už neviděla, tak by jí to bylo určitě jedno, ale mě to bylo prostě žinantní, takhle se odvděčit za její péči a dobrotu, jsem na stará kolena čím dál víc ohleduplná a zodpovědná.

    Nedalo se nic dělat, kousla jsem do toho kyselého jablka a zavolala jsem jí. Jaké bylo mé překvapení, když jsem postupnými telefonními odkazy zjistila, že moje paní doktorka už není kde byla, a na novém místě teprve bude a to místo bude ještě dále než to předchozí.

    Na jednu stranu se mi ulevilo, že se vyhnu dojemným pindům, ale na druhou stranu jsem musela svoji zdravotní kartu vymandelit z někoho jiného, toho kdo ji má.

    Zavolala jsem lékařce, která mě měla podědit, abych se zeptala, kdy si pro tu kartu mohu přijít. Telefon beznadějně vyzváněl, ač tam měli ordinovat. Jak jinak, jsou vedra, má dovolenou. Její zastupující paní doktorka otrávená, že ona dovolenou nemá, prohlásila, že nemá klíče a pro moji kartu se tím pádem nedostane. Vyvedlo mě to tak z míry, že jsem vůbec neprotestovala, jen jsem od ní zjistila, že má přísně utajená karta bude pro mě přístupná až za čtrnáct dní.

    Nastala další fáze, vnucení se nějaké jiné lékařce, v okolí mého bydliště, kterou budu muset ukecat s tou kartou, že bude až koncem měsíce. Vybrala jsem tři paní doktorky. Jednu dle fotografie příjemnější než druhou a třetí. Byla jsem připravená, že budou potíže, prý je praktických lékařů málo a nové pacienty neberou.

    Potíže nenastaly, protože všechny tři lékařky mají dovolenou. Dovedu si docela dobře představit stávku ve zdravotnictví, protože ordinace zejí prázdnotou a stávku připomínají.

    Kdo namítne, že doktoři jsou taky lidi a je jim vedro jako všem ostatním, tak má pravdu, já s ním souhlasím, ale pořád nevím, kde vezmu to předoperační, když už mám zabukovanou tu postel na Vinohradech …

    Kdybych pila JULEP místo vína, jo to by byla jiná. Zdravím bych jen kypěla a doktory vidět nechtěla.

    Kdybych pila JULEP místo vína, jo to by byla jiná. Zdravím bych jen kypěla a doktory vidět nechtěla.


  • Různé 11.07.2010 21 Comments

    lvi500

    http://clovekonline.cz/category/kreativita/page/3/

    Když jsem se dnes probudila, hned jsem věděla, že dnešek nebude tak jednoduchý, jak bych si přála, protože jsem proti svým zvyklostem hóódně překročila svoji vstávací hodinu. Diabetikovi je sice jedno, do kdy spím, ale oběd vyžaduje jako každý den ve stejnou hodinu.

    Na tu časovou bídu jsem byla ráda, že jsem si již, jako bych věděla, že zaspím, vymyslela jednoduché jídlo, tedy koprovou omáčku s (koupeným) knedlíkem a hovězím masem nebo-li koproffku, jak říká můj čerstvě objevený blogerský kolega, plující se mnou na jedné vlně vášně pro staré pohlednice a reklamy. Jeho reakce na koproffku nebyla nijak příznivá.

    Uvědomila jsem si, že se lidstvo dělí na dvě zásadní poloviny: Polovina kopračku miluje a polovina ji z duše nenávidí. Myslím si, že moc velká skupina lidí, kterým je to jedno a sní vomajdu bez nějakých emocí asi není.

    Přemýšlela jsem proč tomu tak je, protože hodně odpůrců koprovky udává, že je to jediné jídlo, které nejí. Já sama patřím do skupiny, která by se po koprovce utloukla, ale možná proto, že je to koprovka mnou vařená, podle recepisu mé babičky. Cizí jsem ještě nikdy nejedla a proto může být různé zpracování důvodem k odporu k tak výborné omáčce.

    Základ lásky či odporu k této specifice byl určitě dán v dětství. Naše matky a babičky se asi taky dělily jen na dvě poloviny - na ty, které tuto omáčku uměly a na ty, které ji, to je ale překvapení, prostě neuměly, ale dětem ji nutily, čímž v nich vypěstovaly trvalý a celoživotní odpor.

    No a odtud je jen krůček dělení lidí na mlsaly a nemlsaly kopračky. Proč to tak není třeba s rajskou nebo svíčkovou? Každá hospodyňka má svůj postup a snad nikdy se nesejdou dvě, od kterých by tyto omáčky chutnaly stejně, přesto k těm omáčkám nemají lidi tak vyhraněný postoj.

    Dokonce i čerti mají svůj vztah ke koprovce, jak je známo ze hry o zapomenutém čertovi Trepifajxlovi – „Dalskabáty hříšná ves“ od Jana Drdy. Jak ten měl rád koprovku s knedlíkem, to se muselo vidět. Kór když tu roli hrál pan Moučka, dej mu “pánbuh” lehké odpočinutí. Touto rolí vyvážil všechny ty svaté a dobrosrdečně spravedlivé a partajní ředitele, kterým jsme se smáli, místo abychom uvědoměle slzeli dojetím.

    Já nejraději kopračku s bramborem a vejcem na tvrdo, i když dnes byl knedlík a taky kousek hovězího masa. Omáčka musí být ze smetany a taky z kopru čerstvě natrhaného, to je pak ta pravá, nefalšovaná koprovajda pro nás fajnšmekry, kteří vyblizují talíř tak, že se nemusí mýt.

    Kdo koprovku nejí, co je dobrota neví.

    Kdo koprovku nejí, co je dobré neví.

    A co já bych do pusy nevzala? Křenovou omáčku s krupicovými noky. Blééé.

  • Různé 10.07.2010 17 Comments

    Posláno od znalce - http://tlustjoch.blog.cz/

    Posláno od znalce - http://tlustjoch.blog.cz/

  • Různé 09.07.2010 19 Comments

    200505271014_logo_sokol_sporilov-1Převleky mého města, se jmenuje knížka, kterou napsal Adolf Branald.

    Pražská čtvrť Spořilov* měla velkou kliku. Nejen, že tam bydleli a bydlí významné osobnosti, ale především proto, že tam žil spisovatel Adolf Branald. Moc lituji, že pražská čtvrť Pankrác (která není čtvrť, ale jen místopisný název), takové štěstí neměla, i když i tam bydlela celá řada slavných lidí, tak o ní nikdo nic nenapsal.

    Adolf Branald sepsal poutavým stylem, jak to hezky uměl, historii Spořilova. Ta knížka je cenná nejen svými historickými daty, ale i tím, jak autor zachytil mezilidské vztahy, na které se v současnosti velmi žehrá. V knize popisuje vznik všelijakých spolků, blízkých vztahů mezi lidmi, skoro až idylickými. Velmi zajímavý je vznik této čtvrti a tak si dovolím opsat část první kapitoly.

    První republika

    Jednoho nedělního odpoledne na jaře roku 1929 prohlásil otec, že si po obědě vyjedeme na výlet. S divadelními zájezdy jsme skončili, otec přestal divadlo hrát a začal divadlo psát. Usadili jsme se, změnili jsme zvyky, ovšem ani ve snu nás nenapadlo jezdit v neděli po obědě na výlet. Na otázku Kam? Odpověděl otec s nevinným úsměvem Nechte se překvapit.

    Jeli jsme tramvají číslo tři na konečnou Michle. Vystoupili jsme na rozcestí za plynárnou. Široko daleko nebylo k spatření nic co by lákalo k výletu. Jedna silnice pokračovala do Záběhlic, druhá vedla někam do polí. Otec zvolil tu do polí. Na obzoru svítily bílé domky, nějaké staveniště.

    Domky si byly podobné jako sourozenci, malé, střední, velké, některé v řadě, jiné stály sólo, ale všechny se zdály stejně staré, vlastně stejně mladé, některé měly už záclonky a z komínů se kouřilo, jiné byly prázdné.

    Stoupali jsme po okraji městečka někam vzhůru, vpravo domky, vlevo silnice, mezi domky a silnicí kolejnice, úzkokolejná dráha, sem tam nějaký vozík, prázdný a nehybný, byla neděle. Zastavili jsme před rohovým domkem stojícím na prázdném, ale už oploceném pozemku, otec drcnul do vrátek, podržel je, abychom mohli projít, ale ještě než vytáhl z kapsy klíče,rozpřáhl paže, jak činíval Komenský, když se loučil s vlastí, jenomže on se neloučil a řekl: - Tak tohle je teď naše.

    ….

    Kolik? Chtěla vědět matka. Dvacet tisíc, přiznal otec, vyzval nás k prohlídce domu a během rodinné kolaudace nás zasvětil do způsobu, jak se lze bez koruny v kapse stát majitelem rodinného domku v zahradním městě Spořilově.

    Stačilo složit hotově dvacet procent z prodejní ceny, zbytek půjčila Městská pražská a Vinohradská spořitelna na pěti a půl procentní úrok. Půjčila dokonce i těch základních dvacet procent. …

    Nebudu dále popisovat, jak to bylo technicky všechno uděláno, jen zmíním, že duchovním otcem Spořilova byl vrchní ředitel Vinohradské spořitelny Václav Sklenička. Odvážil se postavit na okraji Prahy zahradní město s dvanáctisty domky, původně pro šest tisíc obyvatel. Sídlo vybavené inženýrskými sítěmi a bohatými sady mělo být rozprodáno zájemcům na úvěr zúročeno poměrně nízkým procentem, což byla myšlenka nová, neuvěřitelně smělá.

    Náborový prospekt vypadal takto:

    Ideálem obyvatelů velkých měst je

    RODINNÝ DOMEK

    Za branami města, se zahrádkou sluncem prozářenou,

    která poskytuje osvěžení a uklidnění po denní práci

    Nejen velkým, ale hlavně dětem.

    Dopřejte tedy proto sobě i jim čistého vzduchu, klidu a

    Dobrého bydlení za levný peníz, kterým si však kromě toho

    Zajistíte nemovitý majetek.

    branald1

    A ještě hra čísel:

    Stavba byla zahájena 1.3.1927

    Pro výstavbu městečka bylo potřebí:: 5000 vagonů cihel většinou z vlastní cihelny, 3200 vagonů škváry, 500 vagonů říčního písku z pískovny v Krči, 320 vagonů tašek, 550 vagonů stavebního dříví, 1000 vagonů cementu, krom vozovek.

    K přesunu materiálu sloužily 2 vlečky, 3 garnitury sklápěcích sentinelů a 30 nákladních aut.

    Na stavbě pracovalo na 3000 lidí, projekty architekta Karla Polívky a architekta Vladimíra Brožka realizovali stavitelé a architekti J. Mentberger,B. Kohout, F. Husar, Vojtěch Pospíšil a Karel Tumpach.

    Každým rokem bylo postaveno 522 domků, zbudování jednoho trvalo tři čtvrtiny dne, celkem jich bylo postaveno 1092 a koncem roku 1929 byl Spořilov “pod proudem”.

    První tramvaj č. 3 přivítal Spořilov až (!) 20. října 1929.

    Jeden potřeboval druhého. Večer co večer volal k nám přes plot soused Jiráček: - Dobrý večer, milostivá paní, půjdete dnes na dříví? Činorodost se projevovala jak v oblasti práce fyzické, tak duševní. Profesor Žáček přednášel o sídlení starých Pražanů, Václav Král začal vydávat Zájmy Spořilova.

    Jednoho podzimního dne - domky na druhé, třetí sekci ještě neoschly - vstoupilo sem prvních 14 osadníků a rozhodli, že se budou scházet k družným potlachům a zocelovat tělo i duši. V čele stáli bratři Hornekové. Díky jim a dalším 12 vznikla Tělocvičná jednota Sokol.

    Tímto článkem chci říct, že mimo výstavbu panelového sídliště za minulého režimu, neznám a to ani po sametu, podobnou akci, kde by dosáhli na levné a relativně kvalitní bydlení nižší vrstvy obyvatel. Za první republiky to bylo docela, no nechci psát běžné, ale řekněme i dost časté. Příkladem budiž Baťa ve Zlíně nebo v Chotěboři pan továrník Eckhart, který dal postavit dvojdomky pro své zaměstnance. Za odměnu mu sebrali továrnu, ale aby to nebylo tak zlý, tak se po něm jmenuje jeden z rybníků, lidově nazývaný – Ekharťák.

    Ovšem tak rozsáhlé stavební dílo takového stylu zde ještě nebylo a jak jsem říkala, mimo panelákové čtvrti, již asi nebude. Spořitelny místo takovýchto investičních akcí raději odírají své vkladatele na úrocích a i z poplatků, které vybírají za každé kýchnutí, dobře žijí. Ani je nenapadne, zabývat se myšlenkami na podobné, riskantní tahy. má vůbec nějakou cenu spořit? Titulek aktuálně.cz: klik - Spořící účty: Za peníze v bance dostanete opět méně.

    Ono je asi také nebezpečné pro vlády všech režimů, když se obyčejní lidé více houfují na jednom místě, ustavují své spolky, vzájemně si pomáhají a tím pádem si také nechtějí nechat vše líbit.

    Neumím říct, zda satelitní městečka, která staví a prvotně financují developeři aj. investoři, jsou dostupná nižším středním třídám, ale asi spíše ne.

    Troufnu si říct, že pro nízkopříjmové obyvatele se nikdo nijak nepřetrhne.

    Nebo mi něco uniká?

    * Doplněno v diskusi od Mirka Tomse: Spořilov také není pražská čtvrť jako Pankrác. I Wikipedia to tvrdí.

Jsem archivována Národní knihovnou

 

Červenec 2010
P Ú S Č P S N
« Čer   Srp »
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031