• Různé 30.06.2010 18 Comments

    kabelkacocochanel Jako má někdo  kabelek 150, já  mám v provozu  jednu, univerzální  černou, která se  hodí úplně ke  všemu a k tomu  Taškent, o kterém  jsem již psala.  Taškent je skupina  vyřazených tašek,  kterých je mi líto  vyhodit, i kdybych    některé opravdu  vyhodit měla.  Taškent je má pohotovostní jednotka v záloze.

    Moje současná kabelka už byla tak zondaná, že se s ní už mezi lidi jít nedalo. Sáhla jsem do svého Taškentu a vylovila jednu zachovalou, kterou jsem odložila těsně před její naprostou a doživotní únavou, kdy už nastane cesta poslední, cesta do popelnice. Vybranou kabelku jsem trochu přetáhla namočeným kartáčkem ve vodě a ejhle, docela omládla.

    Nemám ráda kabelky bez přihrádek, miluji naopak ty, které jimi oplývají. Je pravda, že mám chvíli problém s orientací, kterou přihrádku jsem určila pro co, ale časem si zvyknu. Moje, teď už bývalá kabelka, měla příhradek neurekom a dodnes jsem v ní trochu tápala, protože ne vše jsem potřebovala častěji než jízdenku na MHD, kapesník, peněženku, klíče a bankokartu. Vše mám samozřejmě strategicky uloženo zvlášť od sebe, tedy peněženka se s bankokartou v kabelce rozhodně nepotkává.

    Když jsem tedy stěhovala z kabelky do kabelky své propriety, nedal se bohužel dodržet nějaký systém, protože přihrádky nebyly totožné. Chvíli jsem uvažovala, že budu muset vytvořit plán uložení, ale to bych se zase vystavila nebezpečí prozrazení při případném přepadení – peníze nebo život. Kdybych při tom přepadení začala studovat plán, ve které přihrádce je peněženka, obávám se, že bych přišla i o ty kapesníky.

    Jsem takový expert, že v dosavadní, letité kabelce jsem měla pro uložení klíčů dvě možnosti přihrádek a vždy jsem pro ně sáhla do té nepravé.

    Mám jen jeden zlý sen. Sedím v MHD, proti mně revizor v modré bundě s plackou, tedy s odznakem v ruce a žádá po mně řádně označenou jízdenku. Za boha si nemohu vzpomenout, ve které přihrádce mám jízdenky i průkazku na slevu pro důchodce a pláču, hrabajíc ve všech možných přihrádkách své kabelky. Kontrolní orgán se vítězně směje, jak byl bdělý, když si vybral ke kontrole zrovna mě a tím odhalil i zločineckou důchodkyni, která jistě celé roky okrádá nebohé pražské dopravní podniky a tasí z kapsy na zadní části služebních kalhot bloček s blokovými pokutami, či tak nějak. Spínám ruce, že si jízdenku kupuji vždy, ale orgán nezná slitování. V poslední chvíli si uvědomím, že pro legitimaci a jízdenky jsem zvolila netypickou přihrádku v klopě kabelky, což jsem dříve neměla. Tedy neměla jsem vůbec žádnou klopu, jen přihrádky na zip.

    Budím se zbrocená potem, ale šťastná, že jsem kontrolnímu orgánu a přihlížejícím škodolibým čumilům prokázala, že opravdu nešulím.

    A na konec ještě jedna perla. Přišla mi poštou domů prosba jednoho pana politika o vyplnění ankety na internetu. Otevřela jsem příslušné stránky a jala se tu anketu vyplňovat. Když jsem došla do konce, chtěla po mně anketa adresu bydliště, bez toho odmítala být tato uzavřena a odeslána. To mě rozzlobilo, protože byla v sázce i možná výhra note booku, kterou pan politik sliboval, losováním. Tak jsem sedla a napsala mu, že se mi povinnost uvést adresu bydliště nelíbí a že jsem tudíž proto anketu nedokončila. Odpověděl mi a to jsem se divila. Napsal mi, že není jejich cílem zjišťovat bydliště jednotlivých vyplňovatelů anket, že jsem klidně mohla napsat třeba Praha 2. Odepsala jsem mu, že mě to ani nenapadlo, že jsem odporně pravdomluvná. To, že nechápu, proč je absence adresy bydliště nepropustná chyba, tak to jsem už neřešila.

    Chápete, jak jsem se mohla s takovou povahou dožít poměrně slušné výše věku???

    Tak, asi tak

    kabelky_ss_09_316kabelky

  • Různé 28.06.2010 26 Comments

    bonbony Pamatuji časy, kdy darovaná bonboniéra zase   tak často neobíhala  doktory, úředníky a  podobnou havěť,  pamatuji dobu, kdy  se bonboniéra  stávala dárkem nad dárky, skoro jako dort z polárky. Moje matka bonboniéry milovala a zanechávala v různých knihách, které četla, staniolové obaly od čokoládových bonbónů, které byly vylisované, skoro jako květinky v herbáři (ty obaly).

    Nálezy těchto obalů působí jako exkurse po čokoládových bonbónech té, určité doby, takže je vcelku dobře zdokumentováno, kdy se v hledáčku pozornosti ocitla dvoupatrová bonboniéra Lidka, kdy Mon Cheri a nebo jen prostý nugát.

    Musím se přiznat, že já nejsem bonboniérový typ a vím, že tím pádem o moc přicházím. Vidím ten prstík, váhající nad různorodou kolekcí, který vybírá pro tu krásnou a úžasnou chvíli pohody bonbón nejvhodnější, tedy jen ten jistý a nejsprávnější , který tu chvíli umocní k dokonalosti. Není nic nudnějšího, než bonboniéra s jedním sortimentem – s jedním druhem bonbonů, i když i zde může být výjimka, jako u jmenované Mon Cheri (pozor, neplést se současnou Mon Cheri, jejíž bonbony mají unifikovaný tvar jako jiné).

    Bonboniéra vyhoví úplně všem smyslům. Je zbytečné je připomínat, pro ty, kteří bonboniéry milují a pro ty, kterým to nic neříká, rovněž. Bonbóny jsou rafinovaně balené, moc se mi líbily ty ve zlatých kalíšcích, tedy ve zlatém, vroubkovém, košíčkovém tvaru staniolu nebo tyčinky balené zlatým staniolem do poloviny a to celé ještě přebalené průhledným celofánem. Nebo to bylo naopak?

    U nás doma byly využity i krabice od bonboniér, neboť i ty krabice byly velmi krásné. Zejména ty dvoupatrové od bonboniéry Lidka, které byly navíc i praktické pro přechovávání různých bavlnek, knoflíků, šicích a vyšívacích potřeb vůbec.

    Svět bonboniér je světem krásna a vznešenosti. Umocňují naše krásné zážitky, nejen při čtení knížek, ale i v divadle a řekla bych, že všude tam, kde je člověk se svým já samotný a je mu dobře. Konzumovat bonboniéru ve společnosti více lidí, to není ten pravý požitek, protože se člověk nesoustředí všemi smysly, ale bere bonbóny jako potravu. Jako třeba úřednice, lékaři, zdravotní sestřičky, když nestihnou oběd v pověstné kantýně.

    Kolik bonboniér asi letos na konci školního roku dostanou učitelky od svých žáčků? Kolik si jich asi nechají a kolik jich pošlou zase dál do oběhu?

    Kolik učitelek některou z darovaných bonboniér otevře a bonbony nabídne svým žákům?

    ucitelka

  • Různé 27.06.2010 6 Comments

    Dnes, se posledním článkem loučím s webem,

    “ Deník české babičky“.

    Račte prosím vstoupit zde - klik:

    vazaskyt

  • Různé 24.06.2010 18 Comments

    O psím houwenu a lidské povaze.

    Tak to by Ela nepřežila. Leonbergeří holka chovatelky tohoto plemene.

    Tak to by Ela nepřežila. Leonbergeří holka chovatelky tohoto plemene.

    Lípy a jasmíny voní, slunce přiměřeně hřeje, větřík čechrá vlasy a Ele srst. Vznáší se nad ní občas chuchvalce jemňounkých chlupů, které se přisávají na mé oblečení s pevností helvetské víry.

    Nejsem asi ta správná psí matka, protože když se naší psí Ele něco děje, nepoužívám množného čísla, jako jiné paničky, od kterých slýchávám : Co máte, kluka nebo holku? Po ujištění, že Ela je holka se paničky uklidní a důvěrně sdělí, že hárají, co to obnáší, atd. Nejen, že hárají, ale také že pelichají, nebo línají, mají zácpu či průjem. Vždycky samozřejmě mluví jen o psovi, ale chvilkami si nejsem jistá.

    Tak toho se ode mě neobávejte, já rovnou řeknu, že Ela od té doby, co jí tahaly ty kosti ze střev pouští houweny v tekutém, v lepším případě, polotekutém skupenství a jen těžko po ní uklízím. Když je klika, je to tak napůl a zvládám to. Chodím s ní na procházku se psí taštičkou, kde mám kopii potvrzení o čipování, pytlíky na ty houweny, pro sebe kapesníky, klíče a mobil. Kdysi jsem tam nosila ještě nějaké ňamky, to když Ela náhodou poslechla, abych ji za to odměnila. Teď už je velká, to by byla ostuda. Když náhodou poslechne, už je jenom chválená a čechraná za uchem.

    Lidi jsou různí, o tom se nebudu dohadovat, ale někdy jsou hrůzní. Tuhle jsme došli k silnici na křižovatku, kde zásadně mladé matky nevědí, že vozidla zprava mají přednost (ano, matky co si jezdí ke škole pro děti a my, vyjíždějíce z ulice, kde máme přednost, tak tam musí řidič prudce brzdit a ještě sledovat jak si ta hlavinka v projíždějícím plechu může ukroutit krk, cože je to za blbce, který nepočká, když ona jede) a Ela zasedla na okraji trávníku, protože to na ni přišlo.

    Stojím, čekám a vidím, jak se k nám na kole blíží děda, sportovec v nejlepších letech, lýtka obrostlá svalovinou, hruď vojensky vypjatou, zpomalí a jme se objíždět malá kolečka a číhá, celý se třese nedočkavostí, jak mě sprdne, že po Ele neuklidím. Taky jsem potvora, tohle chování mě vytáčí, když někdo číhá. A tak si říkám, počkej dědku, tebe si vychutnám. A taky jo. Ledva Ela ukončila svoji činnost, pomalu vytahuji pytlík z kabeličky, ale tak, aby to dědouš neviděl a ten šťastně, burácí, jestli to tak hodlám nechat, že jsou to pozůstatky z minula (fakt nevím, jestli se za socializmu zásadně po psech neuklízelo), atd.

    Vyndala jsem pytlík a říkám: „ Myslíte, že si na to mohu připravit pytlík nebo to mám sbírat rukou a to okamžitě jak padne poslední hovínko?“ Začínám být vzteklá, protože dědek ještě cosi mrmlal, i když zahájil strategický ústup, šlápnul do pedálů a počal ujíždět a tak jsem za ním alespoň zavolala: „Nojo, jste to bystré očko, co?“ Uklízím po Ele houweny a říkám si, jak by se asi vyvíjela debata, kdyby měla Ela řídkou událost nebo jako dřív, kdy jí to nešlo vůbec? Hledal by dědek důkazní břemeno v trávě, kdybych mu řekla, že Ela nic nevypustila?

    Taky nemám ráda zakaděné trávníky, chodníky a vůbec, ale byla jsem vždy zastáncem toho, aby když lidi za psy platí, aby za ně uklízela obec, zrovna tak, jako se ve městě stará o mytí silnic, které mnohdy zaneřáďují auta. Jsme v jednadvacátém století, a aby lidi sbírali hovínka, když oplývají technikou, to mi přijde ponižující. A tak jsem byla tuhle celá natěšená, když jsem viděla chlapce, který táhl kovovou obludu na kolečkách a vysavačovou hadicí vysával. Snad to naše zastupitelstvo konečně naznalo, že než aby spoléhali na lidskou zodpovědnost a měli zakaděná prostranství, že se vyplatí nasadit techniku.

    U mě to tedy asi ovlivní i komunální volby!

    glutton_most1

  • Různé 22.06.2010 31 Comments

    jahody_denik_clanek_solo Jahody jsou pokrm Bohů. Já tedy můžu jahody v jakékoliv podobě i  změněném skupenství a tvaru. Ovšem nejraději mám jahody se  šlehačkou. Hned poté ve  zmrzlinových pohárech.

    Když jsem byla ve věku Karolíny, ledacos nebylo k sehnání nebo toho bylo málo a k tomu patřilo, že i jahod bylo málo. Nějaké jsme v sezóně vždycky měli, ale abychom z nich něco vyráběli, tak to by byla škoda, jak říkávala má matka a proto jsme je pokaždé snědli jen tak. Zůstalo to ve mně a proto jsem z jahod nikdy nic nevyráběla, i když jich později bylo dost. Raději jsem je mrazila na zimu.

    Včera jsme dostali košík jahod a bylo škemráno o jahodové knedlíky. Nakoupili jsme vše potřebné a já se do toho dala. Recept na těsto jsem měla náramný, ze dvou tvarohů, hrubé mouky, 2 vajec a soli, krásně se to zadělalo a bylo hezky poddajné. Nejprve jsem musela čelit náročnému požadavku mého muže, který se dožadoval tenkého obalení, tak jak si pamatoval od své maminky. Uznal, že mám asi pravdu, když jsem hned vysvětlila, že to prostě nejde, že si to pamatuje špatně, tence lze obalovat jen švestky nebo jablka, jelikož jsou daleko tužší. Tak to jsem měla jednu starost, tedy nějaké pozdější runcání, z krku.

    Začala jsem motat knedlíky a hned u prvního jsem zjistila, že to bude děsná fuška. Jakmile totiž těsto v místě spoje navlhlo od jahody, nebylo slepitelné a musel jsem dělat záplaty. Jelikož jsem udělala těsto z dvojnásobné dávky, hrozilo, že knedlíky domotám k večeru, když jim dávám takovou péči. Jak jsem tak motala a měla střídavý úspěch s lepením, naskočila mi do hlavy filmová hláška – „svině klouzavý“ a to bylo přesné, byť trochu jinak.

    Časem jsem se zlepšila tak, že záplatování nebylo třeba, knedlík vypadal jako knedlík a já se s výrobou zrychlila. Nastal další problém. Knedlíky byly umotané asi hodinu před obědem a já trnula, že než je naházím do vody, tak budou tak promočené, že v hrnci skončí těsto a jahody od sebe, takže z toho vyjde těsto polité jahodami, čímž to pádem budu muset tvrdit, že jsem se později rozhodla knedlíky nedělat, že je to podle nového receptu jahodový trhanec.

    Přišel čas oběda, své “Picassovské knedlíky” jsem naházela do vroucí vody a se zatajeným dechem čekala, co vyplave. No ta radost, představte si, vyplavaly knedlíky. Ani jedna jahoda neopustila těstový kabátek, knedlíky vyšly jako fík.

    Při vaření jsem si uvědomila, jak jsem za svůj život získala některé tchýniny zvyky. Máslo v hrnečku jsem podle ní dala na pokličku nad hrncem, ve kterém se vařila voda na knedlíky a krásně roztálo.

    Při obědě jsem neobdržela žádnou reklamaci a to ani na tloušťku těsta, sebrala jsem dočista vyblízané talíře a šla na zasloužené kafe. V kuchyni jak po výbuchu bomby, ale to počká. Nejdřív musím provolat:

    Sláva jahodovému období, sláva jahodovým knedlíkům! TŘIKRÁT SLÁVA JAHODÁM!

    knedliky1knedliky

  • Různé 20.06.2010 25 Comments

    Ne, to není pojednání o krásné slečně, která je tak obézní, že má i obézní líčka, ale končím s tím spojením slov své zamyšlení. Jaký je význam slova obezlička říká slovník cizích slov:

    Slovo: obezlička | Význam: zbavování se osobní odpovědnosti za nějaký čin, formální výmluva .

    pan Člověk městský a leckdy i maloměstský, je člověk  frustrovaný, člověk vesnický o poznání méně. Dnes a  denně uzavírá smlouvy, vstupuje tedy do smluvních  vztahů, aniž by byl právnicky vzdělaný. Na svoji  obhajobu, když něco poruší a to je hned, dřív než se  naděje, nemůže uvést ani to, že nezná příslušný  paragraf o zákoně nemluvě.

    Člověk městský, ledva překročí práh dospělosti a  stane se samostatným, uzavře hned několik smluv  hlavních a jednorázových, jako je s plynárnami,  vodárnami, elektrem, teplárnami, popeláři, telekomunikacemi, mobilními operátory, pojišťovacími a bankovními domy, kabelovkami, majiteli bytů, domů, příslušnými odbory úřadů aj. dokonce i když vstupuje ve svazek manželský a založí rodinu, a hlavně každý den uzavírá smlouvy nové, i opakovaně.

    Jako třeba s provozovateli hromadné dopravy, s obchodníky, ať už se jedná o nákupy rohlíků, novin či kabátu nebo elektrické pily, u lékaře, při přechodu přes silnici, s provozovateli hospod, kaváren apod. a to nejen o nákupu a prodeji zboží, ale i o dodržování podmínek v provozovnách stanovených.

    Všichni jmenovaní poskytují a zajišťují svoji činnost nejen podle zákonů, ale mají i své interní předpisy, jako jsou ty nejviditelnější a nejznámější, např. zákaz kouření, podnapilým nenaléváme, žebrota je zakázána, atd.

    Člověk je svázán tolika předpisy, o jejichž nuancích nemá ani ánunk , že by mohl žít a pracovat jen pro placení pokut, kdyby se mu obzvláště dobře zadařilo. Stačí zapomenout na nějakou platbu a je o nepříjemnost postaráno.

    Člověk mít nějaké noty musí, ale čím jsem starší, tím jsou ty nové noty víc a víc člověka svazující, člověka omezující.

    Snažím se některým smluvním vztahům trhat drápky, takže v mobilu používám kreditní kartu, kterou si zajišťuji určitou svobodu. Koupím si ji kdy chci, provolám si z jejího kreditu částky, jaké potřebuji, pravidla jsou jasně nastavena. Kouřit jsem přestala je tomu již asi deset let, neřídím žádné vozidlo, žvýkačky si nekupuji, přesto je moře předpisů, které určitě dnes a denně porušuji a to nejen ty, které neznám, ale i ty, které znám. Třeba, když dám na procházce na chvíli svobodu svému psovi tím, že mu vodítko přehodím přes hřbet, aby mohla popoběhnout podle svého.

    Člověk by musel znát všechny zákony, protože neznalost zákona prý neomlouvá.

    To je přeci krásná obezlička, co?

    elnat

  • Různé 18.06.2010 29 Comments

    radost1 Moje babička věděla svý a tak mi říkávala. Každou radost a štěstí střídá smutek a neštěstí. Neznamená to však, aby si člověk neužil radost i štěstí naplno, aby čekal, kdy z druhé strany dostane ránu, ale aby se z plna hrdla radoval. Naopak, když ho postihne smutek a neštěstí, tak musí doufat, že vše přebolí a zase bude svítit slunce. Když se tenhle protipól nezdaří, člověk přestane doufat, pak páchá sebevraždy nebo jiné beznadějné činy.

    Moc jsem si její slova k srdci nevzala, protože když je chvíli dobře, tak čekám, kdy zase uhodí blesk. Známé přísloví, sedm let hladových sedm let tučných, funguje v různém počtu let. Někdy se střídají po roce, jindy po deseti letech, jak to holt přijde.

    Dvě modelové události mi daly znát, jak se to má se střídáním bůžků radosti a smutku. Jednou, kdy jsem našla u chodníku nezanedbatelnou sumu peněz, jen tak volně pohozenou, za kterou jsem si pak koupila skvělý kostýmek a mužovi holicí strojek, načež jsem vzápětí ztratila docela cenný prsten a náramek. Mnohem později jsem zažila velmi smutnou událost, která mě ochromila tak, že mi nějakou dobu proudily slzy z očí, aniž bych je mohla zastavit (ty slzy), pláč se mnou cloumal, kdy chtěl. Za rok na to, téměř na den zažité smutné události, se narodila Karolína, velké štěstí se rozlilo naším domem a v našich duších.

    Je zvláštní, že radost i smutek často doprovází slzy, ale smích, jak jsem si vždycky myslela, doprovází jen radost. Zažila jsem muže, který ustál bolest i smíchem, kdy navenek by člověk neřekl, jaká tragédie se v jeho životě odehrála.

    Byl to ženatý muž, otec malých dětí, který, jak mi později sám řekl, prožíval velké neštěstí. Jeho krásná, mladá žena umírala ve velkých bolestech na rakovinu. Střídavě byla v nemocnici, střídavě doma, kde posléze zemřela. Byla to krutá rána, ale on normálně fungoval, nenosil černý oděv, dokázal se s námi obyčejně bavit i vtipkovat a smát se. Některé duše ho odsuzovaly, jaký je, že nenosí smutek, jaký je cynik apod. Věděla jsem, že je uvnitř ochromený žalem, který byl jen jeho, nedával nikomu možnost, aby ho litoval, aby svůj žal dal k nahlédnutí, aby se některé duše na něm popásly.

    Každý má jiný obranný systém. Někdo tu tíhu neunese a sám se rozhodne odejít tam, kde ho hlava bolet nebude. Ale to je už úplně jiná píseň.

    Víte, že moje a Zuzčina radost nad našimi vydanými knížkami dostala bodyček? Naše radost netrvala moc dlouho. Dostala šrám. Naše knížky byly dány na trh bez přebalů, takže jsme se rázem staly autorkami anonymními, protože na těch chybějících přebalech byly naše fotografie se životopisy. Zase se vyplnilo staré známé, že radost střídá smutek.

    Ále co, stanou se horší věci, i v těch nejlepších rodinách!

    Obrázky jsou ze stránek: 1

  • Různé 16.06.2010 16 Comments

    KEEP SMILING!

    kocicismich1Přemýšlela jsem, kdy jsem se  naposledy zasmála, až bych se  za břicho popadala a nemůžu si  vzpomenout. Nějak není čemu.  Nejen život nenabízí takové  veselí, ale ani filmy nebo  divadelní hry. Tedy, neslyšela  jsem o nich. Čím to je? Točí se  filmy a televizní inscenace (o  seriálech ani nemluvě) buď  těžce filozofické, nebo o  nějakých různě narušených  osobách. Jakoby humor vymřel.  Jakoby umřel nejen s čerstvě  zemřelým panem Smoljakem,  ale i s Miroslavem Horníčkem,  Slávkem Šimkem, režisérem  Podskalským, scénáristy i herci  minulého století, jako byla stará garda, Kopecký, Sovák, Menšík …

    Nemůžu říct, že by se občas neobjevily nějaké výjimky, ale jsou jen čajíčkem. Nechci být jen za  staromilce, ale řekněte mi, čemu jste se v poslední době zasmáli až byste se za břicha popadali?

    V poslední době jsme byli hlavně masírovaní politikou, stále nás kdosi děsí, že nastane to či ono, v televizi na ČT 1 se chopil nedělních pořadů hlavně pan Donutil a já jen žasnu, proč někdo usoudil, že je úžasný herec.

    Dnešní televizní program v hlavním čase ve 20 hod, legrace k popukání?:

    ČT 1 – Pošta pro tebe, ČT -2 Ta naše povaha česká, NOVA – Comeback, Prima – Rande na slepo.

    Já vím, řeknete si: „Vezmi si knížku, pusť si rádio, pusť si DVD nebo neotravuj a jdi chrnět.”

    Já mám problém třeba s DVD. Mohla bych si pustit film, ale mám takový opuštěný dojem. Nějak v podvědomí vím, že se na něj dívám jen já a cítím se moc o samotě. Je to zvláštní, ale je fakt, že když se dívám na televizi, i když jsem v místnosti sama, takový pocit nemám. A na knížky se těžko soustřeďuji.

    Jsem úplně umlácená děsnými zprávami z televize. Justiční mafií počínaje a drastickým šetřením státních výdajů konče. A tak ráda bych se někdy zasmála, až bych smíchy popukala 

    smich5

    Kdy jste se naposledy zasmáli?

    Zobrazit výsledky

    Nahrávání ... Nahrávání ...

  • HOSTÉ 15.06.2010 8 Comments

    Něco o filmech a hercích.

    medra11Prvních šest let po narození jsem s rodiči a starší sestrou žil na male vesnici blízko Mníšku pod    Brdy, a to ještě kus od kraje vesnice a tudíž dost v izolaci. Můj tehdejší svět byla jen moje fantazie. Žil jsem  ve snu pohádek. V nejbližším lese, kde se říkalo „Ve Včelníku“ jsem pak prožíval všechny ty tajemné  scénky z pohádek Boženy Němcové. V nedalekém Mníšku (Lážov Káji Maříka) se čas od času promítal film.  Tam v bývalé sokolovně se promítaly filmy pro Říši nezávadné a s rodilči jsme tam několikrát vyrazili.  První film, ten jsem viděl v mých čtyřech letech byl Jan Cimbura. Nechtěl jsem věřit svým očím a uším!!  Tady najednou vidím takový krásný děj, kterému jsem sice za mák nerozuměl, ale co se na tom  pomačkaném prostěradle na zdi odehrávalo! Z toho filmu si jenom pamatuju, že tam hořel dům, že tam  někdo rozbíjel nádobí v nějaké hospodě, ale celkově to pro mne byl nezapomenutelný zážitek.

    V roce 1946 jsme se pak odstěhovali na Sázavu do Městečka nad Sázavou, malé malebné vísky. To už jsem byl „velkej“ kluk, bylo mi osm let a to jsem už pravidelně chodil na promítání do Poříčí, tam se tehdy také promítalo v Sokolovně, teď už né bývalé, protože Německá tisíciletá říše na štěstí trvala o trochu méně, než si troufala. A tam jsem viděl překrásný barevný film anglické provenience „Kniha Džunglí“ s výborným indickým hercem chlapcem – Sabu. To byl můj druhý film, který jsem viděl. To bylo pro mně něco neuvěřitelného. Malý Sabu skákal pomocí lian ze stromu na strom přes řeku, potom zápasil s tygrem Shir-khanem, ketrého zabil a triumfálně přivezl do vesnice. Poté, co někdo zapálil džungli a všechna zvířata prchala před ohněm, malý Sabu přijel na slonu zachránit svoji matku z vězení.

    Krátce po tom se tam ještě promítal černobílý film, opět se Sabu „Miláček slonů“. To už jsem byl malým filmoholikem. Každou sobotu jsem seděl v Poříčí v „biografu“ jak se tomu tehdy říkalo v první řadě a dychtivě jsem „lízal plátno“. Po válce se roztrhl pytel s filmy z Ameriky. Hodně grotesek s Pepkem námořníkem, Myšákem Mickeyem, Kačerem Donaldem a jeho družkou Daisy, to jsem baštil. Pak přišly další filmy tenkrát z Ruska, a na dva nezapomenu. Jeden byl „Kamenný kvítek“ a druhý „Pověst o lese“. To se Rusům povedlo!! V tom Kamenném kvítku hrál vynikající ruský herec Družnikov. Nicméně nejraději jsem chodil na flmy americké, bylo jich tehdy hodně, mnoho válečných, „Perutě pomsty“ „Pět Sullivanů“ „Boj o moře“ „Guadalcanal“ „Lassie se vrací“ a mnoho jiných. Potom přišel nádherný černobílý film anglický s Lawrencem Olivierim „Hamlet“, někdy kolem toku 1949. Z toho filmu jsem si Lawrence zamiloval. Tam předvedl přepychový souboj v šermu. Pak hrál ještě po nějakých deseti letech Richarda třetího ve stejnojmenném širokoúhlém barevném filmu. Tehdy se ale začal zaplňovat trh filmama ruskýma. Samozřejmě válečnýma, i když tam byl mezi nimi slušně udělaný film „Patnáctiletý kapitán“ filmový přepis stejného mnou oblíbeného románu Julesa Verna. A tak filmy „Muž osmi tváří“, potom filmy o ruských partyzánkách (ne tedy o cigaretách české provenience, které byly vyráběny z koňského trusu) „Zoja“ a „Marita.“ Potom přišla leta padesátá a to už o dobrý film byla bída. Tehdy se to hemžilo ruskými velkofilmy jako „Mladá garda“ „Příběh opravdového člověka“ „Stalingradská bitva“ „Pád Berlína“, kde na konci filmu, kdy celý Brlín ležel v troskách a německá armáda se válela v krvi mladá sovětská vojanda Nataša před nastoupenou jednotkou, kde byl přítomen dvoumetrový švihák v bílém saku J.V. Stalin a kterého Nataša oslovila: „Soudruhu Staline, mohu vás políbit?“ A on že ano a Nataša se mu přissála na jeho rty. V této pompézní kravině (i když nechci bagatelizovat statečnost obyčejných sovětských vojáků a jejich zásluhu na porážce Nácků) hrál i Jan Werich reichsmaršála Goeringa, čímž mně namíchl, že se nechal k něčemu takovému dostrkat. Asi neměl na vybranou a budiž mu to odpuštěno. Vyjímečný byl film „Osud člověka“

    Ten Jan Werich se pak ještě předvedl ve dvojfilmu „Císařův pekař a Pekařův císař“, kde se mi líbilo herecké obsazení, ale ten celý motiv filmu odpovídal té blbé době raných let padesátých. Zachránil ten film jenom Werichův vtip. Ty překrásné monology, kdy Císaři pánu ukázali jeho portrét a řekli: „Jeho císařská milosti, jako byste si z oka vypadl“ A na to císař opověděl: „Ano, ale když jsme si tehdy z toho oka vypadli, tak to už je prosím osmnáct let“ Herecké obsazeni výborné. Filipovský a Franta Černý tam předvedli výkon. Konec filmu to všechno zkazil a Voskovec prý pak v dopise JW vynadal. Ale cením si toho, že prý Werich prosadil, aby tam hrála odkopnutá herečka Nataša Gollová. Je li to pravda, Wericha si cením. V záplavě českých pitomých flmů, na které se nedalo dívat, jako na př: „Němá barikáda“, „Pětistovka“, „Akce B“, „Únos“, „Parta brusiče Karhana“ „Racek má zpoždění,“ Dovolená s Andělem“ a „Anděl na horách“ a potom ty ruské slabotiny jako „Odvážná školačka“, „Tankista Andráš“, „Čuk a Gek“ byl našinec ztracen. Nedalo se na nic dívat.

    Občas, leč velice zřídka se objevil film na který se dalo dívat a to většinou pro herecké obsazení. Dva z nich, které si pamatuji byl přepis románu Fráni Šrámka „Měsíc nad řekou“ a „Stříbrný vítr“ a také Včeličkovu „Kavárna na hlavní třídě“. Tu zachránil Karel Hoger. Další dva filmy, politicky neutrální byly dvě detektivky „105 % Alibi“a „Kde alibi nestačí“, který pak korunoval už slabší „Ještě jednou alibi“. Tam zase exceloval Hoger a už slabší Josef Bek, starý klaďas. Pro kluky tehdy přišel bláznivý film, parodie na Westerny „Ruce vzhůru“ pitomost, ale na Tortikolu, který papal mrtvolky tehdy stály fronty maldíků a mladic. Zřejmě z popudu Zdeňka Nejedlého Barrandov vytvořil husitskou trilogii, ve které udělali z Mistra Jana Husa prvním komunistou. Před tím vytvořený film „Jan Roháč y Dubé“ se povedl lépe asi tím, že nebyl tak zpolitizovaný.

    Tehdy bylo vytvořeno „Kino retrospektivních filmů“ v kině Metro na Národní třídě v Praze, aby se něco vydělalo a uhradily se výdaje za ty pokrokové prodělečné pitominy. Tam se dávaly staré české filmy z doby předválečné i válečné, a tam jsem byl často na sobotních matiné. Tam jsem shlédl všechny čtyři filmy W + V, „Pudr a benzin“, „Peníze nebo život“ a dva slabší „Hej rup“ a Svět patří nám“. Pudr a benzin jsem viděl sedmnáctkrát a znal jsem zpaměti celé úseky, kde W a V dělali seky. Jejich průvodcovství na Pražském hradě je přímo klasické. (Ta scéna v mlze.) V Metru dávali i filmy s Vlastou Burianem, nejkrásnější byl „Katakomby“ a ten, kde hrál Burian trojroli - „Tři vejce do skla“. Tam exceloval i Bohuš Záhorský. Filmy „Těžký život dobrodruha“, „Paklíč“, „Pelikán má alibi“, „Valentin dobrotivý“, „Karel a já“, „Cesta do hlubin študákovy duše“ „Holky nedejte se““Muži v ofsajdu“ „Minulost Jany Kosinové“ (Tam jsem se navždy zamiloval do Vlasty Matulové), „Řeka čaruje“, „Hotel Modrá hvězda“ „Turbina“, „Kristián“ s Oldřichem Novým, „Eva tropí hlouposti“ „Otec Kondelík a ženich Vejvara“ ve většině z těchto filmů hrál i kouzelný Eman Fiala, který byl s jeho bráchou Futuristou vlastním bratrem paní Třešňákové, manželky pana Třešňáka, holiče v Mníšku pod Brdy, kam mně maminka brávala „k holiči“ na zastřižení ofinky. Tam jsem také ještě za války Emana zahlédl.

    Těch filmů, které jsem v Metru viděl, bylo mnoho a takové filmy mně dodávaly trochu optimizmu. Ty zmíněné české a ruské pokrokové pitominky jsem shlédl jen díky tomu, že jsme mnohokrát byli nahnáni do kin „se školou“ a sice ve Vršovicích, kde jsme od roku 50 bydleli. Bylo to bývalé sokolské kino „Vzlet“ a také dvě kina ve Vršovicích, jedno kino „na Míčánkách“ později přejmenované na kino „Práce“ a dále kino „Pilotů“ ve starých Vršovicích. V tom kině Pilotů prodávával zmrzlinu rodilý Ital pan Berganozzi Amadeo, kterému jsme přezdívali „Ber na kozy“. Zmrzlina výtečná. Měl též bratra v Chotkově ulici, v t.zv. Myší díře, také zmrzlináře. Nedávno jsem se dozvěděl, že oba bratři Berganozziové byli ruští agenti. Píše o tom Karel Pacner ve své obsáhlé knize „Československo ve zvláštních službách.“

    V polovině let padesátých se začaly objevovat lepší cizí filmy, barevný anglický film, přepis Klapkova románku „Tři muži ve člunu“, dále „Pes Baskervillský“.  Dobrý byl i norský film „Syn přístavu“, kde na závěr zpívá nějaký norský mužský sbor Griegovu kantátu „Poznání země“, když se hrdina filmu, námořník se svou lodí vrací do přístavu, kde jeho i celou posádku lodi očekávají jejich rodiny. Ta kantáta je velice podmanivá píseň je to vlastně kantáta opěvující norského krále Olafa Trygvasona prvního, který roku 1000 padl v bitvě u Svolderu. Tu kantátu jsem i já kdysi zpíval ve větším evangelickém cirkevním mužském sboru a slyšel ji ve Smetanově síni zpívat estonským 120 ti členným mužským sborem v říjnu 1958. Ktěm cizím filmům z let padesátých můžu ještě přiřadit francouzské „kovbojky „Fanfán Tulipán“ s mladým Gererdem Phillipem a tuším Ginou Lolobrigidou, „Rytíř bez zákona“ „Ruy Blas“ „Slečna ze Scuderi“, „Mzda strachu“ s Yvesem Montandem „Moulin Rouge“, „Tři Mušketýři“ s komikem Bourvillem, filmy „Scaramouche“ „Hrbáč“ s hezounem Jeanem Maraisem Polský velkofilm „Křižáci“ a nakonec výborná brazilská kovbojka, kterou bych ještě rád někdy viděl „O Cangacieiro“.

    Po vojně, to už se psaly pozdní leta padesátá a začalo uvolňování i v kultuře. Tehdy přišel francouzský film, který člověka přenesl přes celou USA „Amerika očima Francouze“ Byl to film VELICE francouzský, Ameriku tam dost sjel, ale byl bezvadně provedený. Úvodní scéna lodi plující pod mostem Golden Gate Bridge přes průliv Golden Gate v San Francisku, to byla strhující sekvence. Také jsem si to jednou zopakoval „In natura.“ Další velkofilm, tuším Švédský byl „The flying clipper“, panoramatický film, který diváka zanesl do všch přístavů Středozemského moře. Hezká scéna, kde jeden z kadetů lodi dostal akutní apendicis a přilétla pro něj helikoptéra americké mateřské lodi, kde byl operován a pak pár dní ztrávil na lodi jako jeden z US námořníků. A talisman lodi, malý šimpanz, který po té co sbaštil kapitánovi snídani utekl z lodi, apak zoufale, někde v Libanonu stopoval auta, aby se včas dostal na loď. Také Belmondo si zaskotačil v dobrém filmu „Muž z Ria“ A co krásný film z Pacifiku „Poslední ráj“?

    Pak přišly německé indiánky dle románů Karla Maye s Vinetouem a Oldou Šetrným. Hezké filmy pro děti s věčně napomádovanou Nšo či a Rybanou. Tyto divošky dle všeho používaly zubní pastu Thymolin a šampon De-Miclén. Jedním z filmů, které mám dosud nejraději byl americký film, kteý přišel do vlasti v roce 64 byla kovbojka „Sedm statečných“ „The magnificent seven“. Bylo dobře, že film nebyl dabovaný, takže tam vynikl i mexický přízvuk bandity Calvery, kterého hrál Ukrajinec Eli Wallach. Film byl bezvadně obsazen, Yul Brynner si v něm postavil pomník, vzpomínám na scénu, kde obchodní cestující chtěl financovat pohřeb zemřelého Indiána, každý se bál vesnických pistolníků, kteří by pohřeb nedovolili a Yul, ostřílený kovboj hlubokým hlasem řekl: „Oh hell if that’s whaťs holding it up, I will drive the rig“! („U četra, jestli to je celý problém, tak já s tím pojedu“! volně přeloženo). A už to jelo. Ale o už jsem zajel do pole filmů zahraničních a tak je teď na chvíli nechám.

    No a to už tady byla „Nová vlna“, kde hodně udělal Miloš Forman. A šedesátá leta jela na plno a nezastavil to ani Jiří Hendrych, bolševický politíčeskij rukovodítěl. Tehdy se objevil dost na tehdejší dobu film „Dva z onoho světa“, kde si zahrál dvojroli dvojčat muzkantů Oldřich Nový. Výborně mu sekundovala výborná Dana Medřická, velice slabý tam byl Jan Tříska. Filmy Nové vlny snad byl vrchol Československé kinematografie, v roce 68 už jsem byl pryč, a filmů současné produkce jsem mnoho neviděl. Roztomilý byl seriál „Bylo nás pět“ dobrý byl i „Musíme si pomáhat“, tam slušně zahrál i Bolek Polívka, kterého jinak nemusím. Ten film a ještě i „Kolju“ a „Obecnou školu“ jsem viděl zde v Kanadě naštěstí vše v českém znění a s anglickými titulkami. Ty titulky se jim samozřejmě nepovedly, jak je možné do angličtiny přeložit ty klasické věci, jako Svěrákův projev v pražském Metru „Konec vysíláni v ruštině?“ a ptom, když malému Koljovi  Svěrák řekne: „Pojď pryč, než si pro nás přijde Zubatá!“

    To už se ale dostávám k hercům a filmům, které jsem zhlédl zde v Kanadě. O tom ale jindy.


  • Různé 13.06.2010 24 Comments

    Na svém minulém, soukromém blogu jsem byla vcelku spokojená, neměnila bych ho, kdyby vývojáři nepojali přesvědčení, že všechno, co vymyslí nového, je pro lidstvo úžasné. No, nevím. Já jsem ráda, když se něco zlepšuje, ale když se něco zlepšuje tak, že se zmenšuje komfort, tak to se mi nelíbí. Tím pádem se rozhlížím, kde se usadím, abych mohla pokračovat v psaní, které mě baví.

    Zvykla jsem si na samostatný blog, ukázalo se, že je mi to nejbližší, zvláště pak, když se u mě scházejí lidé, kteří si mají se mnou co říci. Jenom, když pocítím velké nutkání sdělit něco světu, napíšu to na veřejný blog. Je to sice snaha marná, všem je to úplně jedno, jako bych nic nenapsala, ale přeci jen doufám, že si to jednou přečte někdo, kdo se nad tím zamyslí a alespoň mi dá za pravdu nebo bude mít takovou moc, že se v tom nahozeném problému bude angažovat.

    Můj soukromý blog je takový obývací pokoj, kam chodí moji milí návštěvníci, na chvíli se usadí, poplkají a zas jdou.  Na shánění nového obydlí nepotřebuji žádnou realitku, žádného prostředníka s nataženou rukou, vybírám si sama, kde se zase usadím. Musím myslet i na pohodlí mých hostů, abych je nezatěžovala nějakými registracemi nebo neomezovala délku jejich příspěvků, zkrátka, aby se u mě cítili dobře.

    Tak uvidíme, jestli zde spolu zakotvíme.

    tlustoch2

Jsem archivována Národní knihovnou

 

Červen 2010
P Ú S Č P S N
    Čvc »
 123456
78910111213
14151617181920
21222324252627
282930