• Různé 05.11.2010 7 Comments

    trezorProstě zase vezmu svoje saky paky a vrátím se zpět k české babičce a jejímu deníku. Tedy k sobě a ke svému deníku.

    Vyvstal jako pták Fénix z popela a září, tedy, aby nebylo mýlky, září technicky, v nové podobě, přestěhován z donucení z nedokonalého windowslive na dokonalý wordpress, což mu ale graficky opravdu sluší. Vypadá to, že administrativa eblog (pobočka wordpres), kde žije “brut” je nakažená nějakou nebezpečnou chorobou a pomalu vymírá, protože nejen, že se člověk nedostane k sobě na blog psát a komentovat, ale už se neráčí namáhat s odpovědí na dotaz ani admini. A to ani na urgovaný!

    Pro Vás, co ke mně chodíte rádi a plkáte se mnou o životě a jiných blbinách, to nebude moc velká změna. Prostě si jen zabukujete nové RSS blogu „denikceskebabicky“ a RSS komentářů, to staré brut si necháte jako nostalgické návraty a jedeme dál, dál jen dál, jak říká Jan Neruda ve „ Zpěvy páteční/Jen dál“

    Neděste se, nebude to deník, to bývávalo a samotní čtenáři mě měli tehdy, kdy jsem psala denně, plné zuby a nenápadně mě upozorňovali, že denně opravdu psát nemusím, bude to deník nepravidelný, takový ob, ob deník, týdeník, jak to život přinese.

    Tak od příště, moji milí, na této adrese – klik!

    Ať se Vám tam líbí a já už konečně dojdu pokoje a budu tam až do smrti. Ať virtuální, či skutečné.

    tlustoch

    Ze sbírky Pavla T.

  • Různé 04.11.2010 22 Comments

    Tahle operace bude určitě sranda

    Tahle operace bude určitě sranda

    Já moc články novinářů o připravovaných škrtech či zdražování nebo prostě o změnách, které peče nové vládní uskupení, nečtu. S věcmi, co s nimi nemůžu hnout a jen bych se s nimi vztekala, nemá cenu se moc zabývat. Některé zprávy se ke mně dostanou prostřednictvím debat v TV, ale to jenom proto, že si nezacpávám uši, když se muž na takové debaty dívá.

    Zaslechla jsem cosi, že se připravuje návrh, podle kterého by si nemocní měli připlácet na různé druhy operací nebo zdravotních výkonů jako nadstandard. Nevím, kdo bude určovat co je standard a co už je nadstandard, ale slyšela jsem takový návrh, že třeba laparoskopická operace bude nadstandard a standard bude klasické kuchání.

    Tak na tomhle mi zůstal rozum stát. Když někdo nebude mít dost peněz na laparoskopii, tak bude pro něj zásah bolestivější, nešetrnější, pacient bude vyžadovat delší péči, léky tlumící bolest, obvazy, injekce, péči sester a lékařů, tedy i pobyt v nemocnici, který bude hrazen pacientem zvýšenou denní taxou. Když na tu nemocnici mít nebude, tak mu to stát zaplatí. Není tedy jednodušší uznat, že laparoskopie je levnější a nemůže tudíž jít o nadstandard?

    Navíc je paradox, že přístroje do zdravotnictví jsou až na nějaké výjimky (dary), hrazeny z peněz všech poplatníků. Takže ten, kdo přispěl svými daněmi a odvody do zdravotních pojišťoven na nákup přístrojů si nemůže dovolit jejich užívání …

    Mně osobně dost štve už jen ten třicetikorunový tanec, který musí člověk absolvovat, ne pro ty peníze, ale protože jak chodím málo k lékařům a platím kde co kartou, tak se mi přihodilo, že jsem prostě na ten poplatek neměla a druhý den jsem jej musela k lékaři dodatečně zavést. Já osobně prožívám návštěvu lékaře malinko vystresovaná a ten poplatek mě nervuje. V každém zařízení je to jinak. Některé automaty nevrací nebo neberou pětikoruny, o korunách nemluvě. Taky jsem v jedné zdravotnické budově v automatu poplatek zaplatila a u lékaře jsem musela platit znovu, protože ten sice měl ordinaci v budově, ale poplatky si vybíral jakožto soukromník, v budově nájemník, sám. Kdo to má vědět?

    Ta ušušlaná třicetikoruna mě štve. Když už se příslušná vláda rozhodla takový obtěžující poplatek zavést, tak měla umožnit, aby si člověk mohl třeba zakoupit nějaké „jízdenky“ od jednoho provozovatele předem do zásoby, u lékaře je odevzdat a ten by pak mohl příslušný poplatek, na základě těch lístků u toho provozovatele nárokovat.

    Tak to já jen tak, k těm vládním nápadům, jako „jednapani povidala“ …

    Foto Pavel Trebichavský http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&rp=297619&gal=photo

    Foto Pavel Trebichavský http://www.fotoaparat.cz/index.php?r=25&rp=297619&gal=photo

  • Různé 02.11.2010 24 Comments

    Venčíme se :-)

    Venčíme se :-)

    Dnes mám pro Vás všechny příhodu, na kterou by mě zajímalo, jak byste reagovali, Vy.

    Jako každý den, obleču k domácím šatům ponožky, legíny, psí kabát , který je mi malý, nezapnutý, takže je ležérně rozevlátý, psí kabelku s pytlíky na hovínka, okopírovaným průkazem psa, klíčema, mobilem a pětikoruny, která mi kdysi zbyla z nákupu u Číňana a vyrážíme na různě dlouhé (krátké) kolečko procházky.

    Ela už ví kolik je hodin a tak, když se zdržím,  neomylně ve stejný čas mi to svým studeným čumákem připomene, když mě žďuchá do ruky, že bychom mohli tedy už konečně vyrazit, vždyť už je proboha půl druhý, co se zase děje, že je zpoždění.

    Mám zvyk, že ji od domu pouštím bez vodítka, aby mohla šťastně a svobodně vyrazit, což činí, ale ještě před tím se pořádně rozhlédnu, aby cestou někoho nepovalila a pak ji pouštím. Je legrační, jak se její kožešinové, téměř šedesátikilové tělo uvede v pohyb dělové koule a kdyby ji někdo chtěl zastavit, tak by byl převálcován.

    Mám moc ráda pohled na její psí štěstí a tak jej stupňuji tím, že se malinko snížím do svých bolavých kolen na její úroveň, což ona miluje a řítí se na mě jak odjištěný granát, aby se těsně před vybuchnutím a srážkou s mojí tělesnou schránkou briskně uhnula, objela mě a uháněla setrvačností dál.

    Jenže nastává situace, kdy se na obzoru zjeví cizí osoba a tak buď podle předpisu zapnu u jejího obojku vodítko, nebo změníme směr procházky. Jako před dvěma dny. Změnili jsme směr, bylo hodně rušno, tak jsme odbočili na louku, která se má proměnit ve výškové, obytné a jiné stavby, ale zatím se jen zaplňuje geodetickými, oranžově označovanými body. Ele je to fuk, chlupatá koule si razí cestu vysokou trávou a chroštím a zajímají ji jen psí pachové noviny.

    Na konci louky vidím na přilehlé, vedlejší silnici, po jejímž okraji dále poputujeme po chodníku, cyklistu, vybaveného jako středověkého rytíře, v helmě, nákolenkách, rukavicích a hlavně vypolstrovaném zadku, v oblečku těsně přiléhajícího na malinko objemném těle, který jede směrem našeho dalšího pochodu. Ela se trochu zdržela, zřejmě na tom jistém fleku byl zajímavý smrádek, trpělivě čekám, až se odpoutá, připoutám ji na vodítko, protože je silnice v těsném dosahu a odbočujeme na naši denní trasu.

    cyklista1Ale co vidí mé oko, zpoza průsmyku keřů, vedoucím k zadním vrátkům jedné zahrady? Vyčuhuje zde cyklistická helma v podřepu, naše pohledy se sráží, ruka cyklistické helmy dělá charakteristický pohyb zřejmě s papírem v ruce a… Vůbec si neumím představit, co by se dělo, kdyby Ela nebyla na vodítku …

    Co byste udělali Vy?

    1. Vynadali byste cyklistovi, že se chová jako pes, ale na rozdíl od psa, po kterém to uklidí páníček, on nemá s sebou pytlíky na hovínka, pročež svůj odpad nechá za vrátky u zadního vstupu majitele přilehlé nemovitosti?
    2. nebo se jej dotázali, proč nejde vykonat nezbytnou potřebu na protilehlé pole, kde by jeho odpad nikomu nevadil?
    3. nebo něco úplně jiného?

    Co jsem udělala já, dopíši až po Vašich komentářích, za které Vám, předem děkuji.

    Co jsem tedy udělala já:

    Především děkuji za vaše názory, které jsou většinou shodné. Já, když jsme zahnuli za roh a viděla jsem tu helmu vyčuhovat za keřem, tak jsem byla opravdu chvilku zmatená, co dělat, v hlavě mi nastal maglajz, krok tam, krok sem, nakonec jsme se s Elou otočili a beze slova šli zpátky za roh, na jinou procházkovou trasu.

    Přemýšlela jsem, jestli jsem neměla udělat něco jiného, jestli jsem neměla reagovat nějak jinak a proto jsem se Vás na to zeptala. Vím jaké to je, mít před brankou takové nadělení, i když jsem to kdysi nemusela uklízet já, ale muž.

    Přikládám snímek, který jasně hovoří o tom, že pro cyklistu připadala i jiná, ohleduplnější varianta, než kterou zvolil.


    Hnae naproti, na druhé straně silnice je keř a pole ...

    Hned naproti, na druhé straně silnice je keř a pole ...

    Po úklidu. Jednou jsem zde málem zakopla o spící Vietnamku, nebyla mrtvá, hýbala se. Tenhle prosor asi láká k ubytování :-)

    Po úklidu. Jednou jsem zde málem zakopla o spící Vietnamku, nebyla mrtvá, hýbala se. Tenhle prostor asi láká k ubytování :-)

    Už slyším, jak někteří říkají: “To tedy mají Ti důchodci starosti, jejich starosti na moji hlavu!”

  • Různé 31.10.2010 No Comments

    Můj nový článek je na této adrese:

    KLIKněte na KLIK

    Jedná se o zkušební provoz, rozhodnuto zatím není.

    parnik

  • Různé 29.10.2010 23 Comments

    Hmmm, nějaké krátké rukávy ... svetr i střih vlasů - já!

    Hmmm, nějaké krátké rukávy ... svetr i střih vlasů - já!

    Nevím kolik bylo napsáno kapitol o ručních pracích konané ženami pro radost a ne pro výdělek, ale to nevadí, ať je jich hodně nebo málo, přidám tu svoji.

    Moje babička krásně vyšívala a jedním časem si s tím i přivydělávala. Na jiné ruční práce se u ní nepamatuji. Také se nepamatuji, že vůbec kdy nějaké ruční práce zaměstnávaly moji matku, mimo velmi krátkého období, kdy mi upletla svetr a podkolenky, tuším, že ještě s něčí dopomocí. Patu a špičku neuměla. Mé ruční práce zpočátku spočívaly v širokém záběru, od zmíněného vyšívání přes háčkování, šití a pletení na panenky.

    Výtvory měly úděsný vzhled, většinou mi místo svetříku vyšla čepička, protože se mi usmolený, háčkovaný kus začal záhadně zužovat. Co se týká pletení, to bylo ještě horší, většinou vycházely z mých prstíků krátké šály. Na dlouhé nebyla trpělivost. Ohledně šití šatiček to dopadalo podobně, již tenkrát jsem vynalezla T shear, do nedávna velmi moderní. Volný tvar jsem obšila jehlou s dlouhatou nití (kdo by se pořád navlékal s novou), takže se mi občas zacuchala to bylo tedy k vzteku. Stehy byly dlouhé, abych to měla co nejdříve hotovo, takže způsob provedení se podobal stehování, nebo-li „poskákání“.

    Výroba ručních prací mě dlouho nebavila, ale přeci jen propukla, když jsem očekávala své prvé dítě. To jsem se již obklopila patřičnými časopisy (hlavně na tu dobu výborným slovenským … tak a teď si nevzpomenu jak se jmenoval), kde byly střihy a popisy pletenin a nejen pletenin. Jak jsem již kdysi vzpomínala, mívala jsem krizi u rukávů, ty pravidelně doplétala má přešikovná tchýně.

    Moje tchýně uměla náramně vařit, o jejich knedlících se pěly ódy, na co sáhla to se jí dařilo. Šila a pletla jako mistr mezi mistry, takže jsem měla dobrou učitelku.

    Jelikož se mi narodil první syn, nemohla jsem si se šatstvem tak vyhrát, ale na svetrech jsem se vyřádila. Však i na malé kluky se dají vytvářet úžasné modely. Nakonec i dlouhé kalhoty s kšandami a kabátek z nepromokavé látky s vycpaninou – prošívaný, jsem na něj ušila a jaký to byl fešák!

    Rok 1971 Čepice, šála, kabát - výroba já

    Rok 1971 Čepice, šála, kabát - výroba já

    S Katkou už to bylo to pravé. S tchýní jsme pravidelně před prvním zářím tvořily model na první školní den a v průběhu roku samozřejmě pletly, šily  i vyšívaly.

    Majstrštyk byly vyplétané norské vzory, ale ty už tak v módě, jako zamlada u tchýně, nebyly. Přesto mé děti nějaké ty svetry s norským vzorem měly a nakonec i já překrásný svetr, kde tchýně sladila ocelově modrou, bílou, tmavší modrou a světle šedou. Nádhera, až oči přecházely. Sama jsem si dokonce jednou upletla dvoudílné plavky, a že dobře dopadly, o tom svědčily i pochvaly od úplně cizích ženských a výrazné pohledy cizích mužů.

    Časem se objevilo více časopisů zaměřených na ruční práce, vévodila Burda, která se půjčovala, šla z ruky do ruky. Šilo a pletlo se hodně často nejen z radosti, ale protože v obchodech byly tuny výrobků jednoho střihu a barvy a byla pěkná otrava, když člověk potkal ve stejném oblečení 6 dalších bab. Aby se dodal punc dovozového zboží ze zahraničí, přišívaly se na domácí výrobky různé cedulky a na trička se zažehlovaly z písmen názvy cizích časopisů. Já jsem Katce na tričko zažehlila tehdy Vogue. Jindy jsem byla věrná vlastenka a Danovi jsem na tričko zažehlila – Ahoj! Měla jsem radost, když mě na ulici někdo zastavil a nějaký ten výrobek pochválil.

    Dětská pískoviště se vyznačovala pletoucími matkami a zatím co si děti hrály, občas se majzly lopatkami či kyblíčky, jehlice cvakaly a pusy matek se nezavřely. I já jsem takto své děti venčila na nejbližším pískovišti. Dnes už je pískovišť pomálu, a vidět pletoucí matku je jako najít jehlu v trávě. Moje vnučky měly dokonce na zahradě svá soukromá pískoviště a jejich matky jehlice, háčky ani neznají. Co potřebují, to si koupí a mají jen jednu starost, co si z přebohaté nabídky vybrat. Je to jiný svět, jiná doba.

    A jak je to dnes se mnou a ručními pracemi? V určitém věku se u mě zájem o ruční práce z fleku utnul a já už nepřišiju ani upadlý knoflík.

    Bohužel, tričko s nápisem Vogue se nedochovalo

    Bohužel, tričko s nápisem Vogue se nedochovalo

    Abych nezapomněla, na fotografie pro jejich zvětšení se dvakrát klikne, ne dvojklik, ale dvakrát!

  • Různé 28.10.2010 13 Comments

    vecerp

    Právě vyšlo čerstvé číslo -  mimořádné vydání. V tomto týdnu se nashromáždily troje kulatiny.

    10 let od úmrtí Lídy Baarové

    30 let od úmrtí Jana Wericha

    70 let od premiéry Pohádka máje.

    Čtěte zde na stránce nahoře s titulem - Výročí

  • Soukromé 27.10.2010 3 Comments

    brut › Nástroje — WordPress.

    FyzKab Counter

    free statistics

    Tags:

  • Soukromé 27.10.2010 18 Comments

    Blanka ví co se nejlépe čte na příjemné dovolené: http://ulaherova.blog.sme.sk/

    Blanka ví co se nejlépe čte na příjemné dovolené: http://ulaherova.blog.sme.sk/

    Uvědomila jsem si, že je zde na blogu jeden technický nedostatek v diskusních příspěvcích. Zadáte-li do přihlašovací tabulky pro diskusi adresu svého webu, tedy blogu kam píšete, tak se to nezobrazuje názorně a ostatní neví, že se pod Vašim jménem skrývá Váš blog (web). Vzhledem k tomu, že nechci ostatní ochudit o bezvadné autory a jejich blogy, upozorňuji na to, že stačí kliknout na jméno uvedené v diskusi vedle pictogramu a blog (web) se  zjeví. Moji milí návštěvníci, zkuste se na ostatní blogy podívat, jsou velmi zajímavé, určitě si u nich rádi počtete, poprohlížíte fotografie, pobavíte se a vůbec, uvidíte! P.S.  Je mi ale záhada, co se objevuje, když kliknu na jméno Zuzana.  Je to tohle: Moved Permanently The document has moved here. Apache/2.0.63 Server at www.mourecek.cz Port 80

    Zveřejnění tohoto obrázku laskavě povolil pan majitel Pavel Tlustý

    Zveřejnění tohoto obrázku laskavě povolil pan majitel zvaný TlusŤjoch

  • Různé 26.10.2010 15 Comments

    Foto Pavel T.

    Foto Pavel T.

    27.6.2010 jsme se spolu rozloučili na blogu windowslive s tím, že správce udělal na blogu takové změny, které mně, ani Vám, (způsob komentování) nevyhovovaly. A tak jsem hledala nové přístřeší, kde nám bude lépe.

    Zalíbil se mi wordpress a tak jsem se tam přestěhovala. Zapíchla jsem deníček a zvolila jinou formu komunikace. Pár měsíců zde tedy píši, jinak. Jaké bylo mé překvapení, když se mi ozval správce blogu windowslive, že se budou u nich blogy rušit a že máme možnost si vše co jsme u nich napsali zazálohovat a navíc převést jen pár kliknutími na web wordpress. A tak jsem párkrát klikla, pak se zlobila s přihlašováním a jsem zde na stejném webu jako brut.

    Všem dávám tuto otázku: Mám pokračovat zde na brut blogu nebo mám obnovit na wordpress  deník české babičky (nahlédněte)? Tak raďte, do toho!

    Podobný text je na denikceskebabicky. voda

  • Různé 23.10.2010 25 Comments

    Ne, tohle není náš binec

    Ne, tohle není náš binec

    Připadám si, že jsem zde zakletá ve věži se zostřeným trestem v podobě likvidace všeho možného, co jsme za život nakramařili. Něco málo se dá ještě zaparkovat v podsklepě, ale většina musí z domu. Neumíte si představit, jak těžké jsou časopisy, když jsou na sobě třeba jen ve výšce 60 cm (odhadlo mé technické oko). Náš krb dostává zabrat, pálím v něm prehistorické výpisy z účtů a vůbec papíry, papíry a zase papíry. Jsem tak líná, že jsem vymyslela fintu jak nebrat papíry po jednom a muchlat je, aby dobře hořely, ale zkrátka podpálím sloupce a když se trochu rozhoří, tak je začnu hezky provzdušňovat pohrabáčem. Úspěch se sice dostaví, ale málem mi ohoří ruce.

    Kdysi jsem zde řešila, problém s časopisem Xantipa, nabízela jsem ho do antikvariátu, do knihovny i do domova důchodců (tam mi ani neodpověděli). Nikdo neměl zájem. Vyřešila to Katka, že prý je začne nosit do nemocnice do čekárny, prý se časopisy, jedno jak staré, kradou. A tak se těším, že si někdo mé Xantipy nakrade. O starých stoplusjedničkách si to už nemyslím, půjdou za mladšími tiskovinami do kontejneru.

    Nad knihami už neslzím, ani je nenosím pietně ke kontejneru, ale rovnou ty vyřazené do něj házím. Mám na to jednu metodu. Podívám se na titul a řeknu si: Vezme to někdy někdo do ruky? Když zvážím, že ne, tak mám ještě podkategorii: Stupeň oblíbenosti, tedy naše čtenost posuzovaného tisku. Jestli je velká, jde do podsklepa, jestli je vlažná, šup do kontejneru. Jenže to není až tak jednoduché. Ty vyřazené sloupce novin, časopisů a knih k tomu kontejneru někdo musí přenést. Jsem to já a zase jen já. Jediný človíček, který by pomáhal – Karolína si zlomila malíček a má ruku v sádře. Ostatní grupa je buď pracovně a studijně vytížená nebo moc malinká (Natálka), či zdravotně postižená. Ale abych byla spravedlivá, někdy se mi té pomoci přeci jen dostane.

    Na Facebooku je moc příjemný a milý hoch, bývalý disident, který se odstěhoval mimo Prahu do jednoho hospodářství, kde pěstuje mj. kozy, opravuje za pochodu stavení a láká návštěvníky k pobytu u něj, za pomoc při kdejakých pracích. Občas s tím má úspěch. Inspiroval mě k tomu, že by Karolína vyhlásila ve třídě bobříka dobrého skutku, přivedla by zájemce o plnění a Ti plniči by pak utvořili řetěz a časopisy by si podávali mezi sebou až ke kontejneru. Zkrátka jako když si lidi podávali silniční kostky při stavbě barikády. Realizaci si ale přeci jen netroufám, už vidím ty titulky na internetových novinách: „Důchodkyně zneužila dětské práce ku svému prospěchu“ nebo něco podobného.

    Jde mi to všechno pomalu, často poposedávám a odpočívám, taky papírový kontejner bývá často plný, ale když je nějaké pásmo osvobozené, přebrané a umyté, tak je to přeci jen radost. Doufám, že do Vánoc to stihnu všechno, i když mě čeká ještě druhá, náročná polovina pokoje.

    Takhle nějak to u nás vypadalo v srpnu. Toužila jsem nasednout na vlak, odjet a už se nikdy nevrátit ...

    Takhle nějak to u nás vypadalo v srpnu, po stěhování místností. Toužila jsem nasednout na vlak, odjet a už se nikdy nevrátit ...

    A takto se to rýsuje

    A takto se to rýsuje, dnes se přeberou elpíčka, vynesou se stoplusky, zítra se vypere sedačka a polovina pokoje je O.K.

    Pro ty co ještě zajdou, stav po dnešku :-)

    Pro ty co ještě zajdou, stav po dnešku :-)

Jsem archivována Národní knihovnou

 

Prosinec 2016
P Ú S Č P S N
« Lis    
 1234
567891011
12131415161718
19202122232425
262728293031